Zničil komunismus naše morální hodnoty?
Režim v bývalém východním Německu v mnoha ohledech vyhovoval těm, kteří se nedrželi pravidel. Zatímco ti poslušní trpěli nedostatkem, zbytek společnosti obchodoval na černém trhu. Znamenalo to podvody a nezákonné aktivity. A zdá se, že toto chování za sebou nechalo svou stopu. Když lidé z bývalého východního Německa hráli se svými západoněmeckými protějšky jednoduchou hru o menší částky peněz, podváděli dvakrát tolik. Ukazuje to výzkum z Duke University a University of . Navíc se ukázalo, že čím déle lidé v komunistickém režimu žili, tím větší u nich byla pravděpodobnost neférového jednání.
Autoři studie požádali o spolupráci náhodně vybraný vzorek 250 Němců z okolí Berlína. Chtěli, aby hráli hru, kde mohli vyhrát 6 eur. Šlo o jednoduchou hru založenou na hodech kostkou, kdy si hráči tipovali hozené číslo na vrchní či spodní straně kostky. Nemuseli ale předem říci, na kterou stranu sázejí. Výsledky by na konci hodnocení měly mít rozdělení 50 ku 50. Testy ale ukázaly, že lidé, jejichž rodiny pocházely ze západního Německa, měli rozdělení sázek 55 ku 45 ve prospěch těch sázek, které pro ně byly výhodné. Lidé z východního Německa dokonce dosáhli rozdělení 60 ku 40. U těch, kteří v komunismu prožili více než 20 let, pak tento poměr stoupl ještě více.
Tento výzkum je další v řadě studií, které se zaměřují na psychologický dopad života za železnou oponou. Jiné studie například ukazují, že lidé z bývalého východního Německa jsou méně důvěřiví a mají menší sklon považovat jiné lidi za férové. Jedním z autorů popsané studie je Lars Hornuf, jehož rodina shodou okolností pochází z východního Německa. Hornuf zdůrazňuje, že výzkum se nezabývá složitějšími otázkami. Tedy například tím, jaké konkrétní faktory ze života před rokem 1989 formovaly chování lidí. Je také možné, že lidé by se chovali čestněji k těm, které už znají, než k vědcům, kteří jsou pro ně neznámí. Jinak řečeno, ze studie nelze dělat široké závěry o velké slupině lidí. I tak by ale bylo dobré mít se na pozoru, když vás někdo z východního Německa pozve na poker.
Platí nám vlády prázdniny?
Hodně lidí si myslí, že Američané pracují méně proto, že vláda je v tom podporuje. Je evidentní, že tento názor je populární na pravici, ale sdílí ho i překvapivé množství akademických ekonomů a dokonce se k němu přiklánějí i někteří levicově smýšlející lidé. Například Casey Mulligan z University of Chicago, který píše pro , tvrdí, že programy, které měly zmírnit dopady Velké recese, nakonec lidi motivují k tomu, aby nepracovali.
Podobně uvažuje i Kurt Mitman ze Stockholm University. Jeho model ukazuje, že kdyby letos byly ukončeny širší programy podpory, zvýšila by se zaměstnanost i míra participace. Já bych se ovšem vsadil, že se mýlí. Důvodem je to, že většina makroekonomických modelů se zaměřuje na to, co není podstatné. Zmínit pak mohu i nečekaného zastánce zmíněné myšlenky, Jordana Weissmanna, který uvažuje levicově, ale dnes zastává názor, že podpora v nezaměstnanosti se nyní změnila na program, který lidem platí za to, že jsou doma.
Ekonomové jsou jako většina ostatních lidí a tak mají rádi jednoduché teorie. Platí to i o té, o které se nyní bavíme. Je tu však jeden háček. Pokud by vládní programy motivovaly lidi k tomu, aby nepracovali, měly by se projevit i růstem mezd. To je evidentní – jestliže vám vláda platí za to, že si užíváte dovolené, měli byste požadovat vyšší cenu za to, že nepůjdete do práce. Pokud dostáváte peníze za to, že nepracujete, práce je nedostatek a roste její cena. Data ovšem ukazují, že k ničemu takovému nedochází. Reálné mzdy se po krizi v podstatě nemění a to je pro teorii „nezaměstnaní jsou vlastně na dovolené“ velký problém.
Základní ekonomie říká, že když u něčeho klesá množství a cena, je to dáno poklesem poptávky a ne nabídky. V USA klesá množství práce, její cena se drží nízko. Jde o známku toho, že vládní programy podpory mají jen malý vliv na to, kolik lidí je zaměstnaných. Za stagnaci v této oblasti může něco jiného.
Máme málo nebo hodně soli?
Nedávno nabrala na intenzitě diskuse o tom, kolik soli v potravě už je pro nás škodlivé. Byly totiž zveřejněny výsledky obsáhlé studie na toto téma. A ty ukazují, že pokud sůl omezíme, příliš hazardujeme se svým zdravím. Americké vládní organizace, Světová zdravotnická organizace a další podobné instituce doporučují denní příjem sodíku ve výši 1 500 – 2 300 miligramů či méně. Denní spotřeba v USA přitom v průměru dosahuje asi 3 400 miligramů. Zmíněná studie ale ukazuje, že u lidí s příjmem sodíku menším než 3 000 miligramů nalezneme o 27 % vyšší riziko úmrtí či vážných zdravotních problémů, jako je například infarkt. Toto riziko ale také roste s příjmem sodíku převyšujícím 6 000 miligramů.
Zmíněné výsledky byly publikovány v New England Journal of Medicine, k podobnému závěru došla před časem studie od Institute of Medicine. Podobné studie neprokazují, že mezi příjmem sodíku a zdravotními problémy skutečně existuje kauzalita. Zdá se však, že snahy o velmi nízký příjem soli mají vratký základ. Zastánci této politiky by tak měli být opatrnější, domnívá se Salim Yusuf z Population Health Research Institute. Způsob provádění studie ale rozporuje The American Heart Association. Podle ní je pochybný třeba způsob, kterým byl odhadován příjem sodíku.
Sodík tvoří hlavní součást soli a představuje klíčový prvek pro řadu buněčných funkcí. Podle Niels Graudal z Copenhagen University by jeho nízká úroveň tyto funkce narušovala a mohla vést k tomu, že by krevní tlak místo poklesu naopak vzrostl. Zatímco nevíme přesně, jaká je ta správná míra soli v potravě, je jasné, že přílišné množství sodíku také vyvolává hypertenzi, která je klíčovým faktorem u infarktu a selhání srdce. Zdravotnické organizace se o snížení příjmu soli snaží už celá desetiletí. Většina jí přitom nepochází z našeho vlastního solení, ale z nakoupených potravin a polotovarů.
Zdroj: Foreignpolicy, Noahpinion, Bloomberg, WSJ