Hlavní ekonom banky Natixis Patrick Artus se zamýšlí nad tím, jaké důsledky by mělo případné větší oslabení eura na jednotlivé země eurozóny. Předně poukazuje na fakt, že pokud by mělo euro skutečně prudce oslabit, stalo by se tak pouze v případě, že by investoři přestali nakupovat vládní dluhopisy členských zemí měnové unie. Spolu s oslabením eura by tak vzrostly výnosy těchto dluhopisů.
Z oslabení eura by těžily zejména země, u nichž konkurenceschopnost exportů do značné míry závisí na ceně. Podle Artuse jde zejména o Francii, Itálii a Španělsko. Celkový efekt by ale nebyl ani u těchto zemí silný, protože by zároveň vzrostly ceny dovozů a zejména komodit. A k tomu by se přidal negativní efekt popsaného růstu výnosů vládních dluhopisů.
V případě Německa by pak byl dopad slabšího eura negativní. Tato země totiž obecně těží ze silnějšího kurzu společné měny, protože cenová elasticita jejích exportů je malá. V Německu mají také vysokou váhu dovozy, které nejsou nahraditelné domácím zbožím. Do značné míry je to způsobeno offshoringem prováděným německými firmami. Jak ukazuje následující graf, německý podíl na světovém trhu neutrpěl ani v době, kdy euro posilovalo (tedy v letech 2002 – 2007):
Artus tedy tvrdí, že prudší oslabení eura by jednoznačně vedlo ke konvergenci tempa růstu mezi Německem a zbytkem eurozóny. A ekonom se následně ptá, jak moc by euro muselo oslabit, aby v ECB vyvolalo obavy z rostoucí inflace. Na základě provedené analýzy tvrdí, že pokud by došlo k 10% oslabení (z 1,30 na 1,17), inflace v eurozóně by se zvýšila o 0,4 procentního bodu. Na to, aby se ECB začala kvůli oslabení eura bát vysoké inflace, by tedy euro muselo oslabit mnohem silněji – přiblížit se k paritě s dolarem, uzavírá Artus.
Zdroj: Natixis