Když jsem byl mladý, nebylo o tom žádných pochyb: Winston Churchill byl tím největším státníkem, kterého kdy Velká Británie zplodila. Věděl jsem, že mou zemi vedl k vítězství ve válce s jedním z největších tyranů historie. Byl to výborný řečník, což je umění, které postupně vymírá. A byl také neuctivý a politicky nekorektní. Při večeři nám o něm vyprávěli příběhy, včetně jeho výměny názorů s Elizabeth Braddockovou. Ta mu jednou vyčetla, že je opilý a on jí opáčil, že ona je zase ošklivá a on že bude ráno střízlivý. Věděl jsem také, že Churchill byl jako mladík neobyčejně odvážný, překonal své koktání, deprese a vliv hrozného otce, aby se nakonec stal největším britským státníkem.
Na Churchillovi bylo něco magického a svatého. Moji prarodiče si schovali jeden výtisk Daily Express z roku 1965, kdy ve věku 90 let zemřel. Byl jsem hrdý na to, že jsem se narodil rok před jeho smrtí – že jsem žil v době, kdy žil i on. Je pro mě proto velmi smutné, když dnešní studenti získávají dojem, že Churchill byl prostě jen člověk, který bojoval s Hitlerem, aby zachránil Židy. A to se týká těch, kteří při výuce dávají pozor. U zbytku je to ještě horší. Například průzkum z roku 2012 ukázal, že 92 % studentů ve věku 11 – 18 let dovede poznat na fotkách psa jménem Churchill z populární reklamy, ale jen 62 % z nich poznalo Winstona Churchilla.
Dnes tak nějak věříme, že vítězství ve druhé světové válce bylo dosaženo ruskou krví a americkými penězi. V určitém smyslu je to pravda, ale také platí, že nebýt Churchilla, Hitler by téměř jistě zvítězil. Expanze Německa po Evropě pak mohla být nevratná. Neměli bychom tedy zapomenout, co pro nás Churchill učinil. Churchill je mimo jiné příkladem toho, proč se marxističtí historici mýlí. Domnívají se totiž, že významné události jsou výsledkem neosobních ekonomických sil. Churchill je ale důkazem toho, jak silná osobnost mění dějiny celého světa. Hrál klíčovou roli při vzniku státu blahobytu na počátku dvacátého století. Pomohl lidem získat podporu v nezaměstnanosti a přestávky během pracovní směny. Stál u zrodu vzdušných ozbrojených sil a tanku, měl klíčový vliv na průběh první světové války a na vznik Izraele. Ale nikdy nebyl jeho význam tak důležitý jako v roce 1940, kdy se postavil Hitlerovi.
V červnu letošního roku jsem měl vydatný oběd s Churchillovým vnukem Nicholasem Soamesem. Při placení účtu jsem poznamenal, že jeho děd změnil tok dějin tím, že zajistil, aby bitevní lodě začaly používat místo uhlí naftu. A zeptal jsem se, co pohánělo samotného Churchilla. Jeho vnuk mě překvapil tvrzením, že to byl běžný člověk, který si užíval to, co ostatní: Staral se o dům, měl své koníčky.
Běžný člověk se ale nedostane na takové pozice jako Churchill, nezíská Nobelovu cenu za literaturu a nemá klíčový podíl na vítězství ve světové válce. Co mu dávalo sílu a energii? Psychiatr Anthony Storr v době, kdy mi bylo 15 let, tvrdil, že největším Churchillovým vítězstvím bylo vítězství nad ním samotným. Ve škole se cítil malý, slabý a zbabělý. Dovedl se s tím ale vypořádat a následovaly velké činy. Nicméně podle mého názoru podobné úvahy trpí problémem zacyklení. Proč se slabý člověk rozhodne stát se silným? Byl to skutečně zbabělecm? Svou roli měl určitě i Churchillův otec, který byl k synovi kritický a nikdy nebyl spokojený s jeho úspěchy. Významnou roli sehrála rovněž matka, která mu naopak velmi pomáhala.
Zajímavý je také historický kontext. Vždy jsem se domníval, že Churchill měl v hlavě následující vzorec: „Británie je největší mocností na světě. Já jsem největším mužem v Británii. Jsem proto nejmocnějším mužem na světě.“ V určitém smyslu to ovšem není fér, protože Churchill měl sice obrovské ego, ale krotil ho humorem, hlubokou lidskostí a soucítěním s ostatními. Byl velký hlavně svým srdcem.
Zdroj: WSJ