Z evidentních důvodů je téma nastavené nadpisem pro naši zemi hodně relevantní. Úvah, které se mu věnují, už bylo tolik, že jsem nechtěl přispívat svou troškou do značně přeplněného mlýna. Pan Saša Mitrofanov ho ale před několika dny znovu otevřel způsobem, který mě k tomu nakonec stejně „vyprovokoval“. Píše mimo jiné následující: „ V minulých dnech jsem vedl korespondenční diskusi s několika čtenáři ... byli to manažeři nadšení perspektivou, že český stát bude řízen Andrejem Babišem jako firma ... a lidé jako oni masově obsadí státní funkce, aby tam ukázali to, co dlouhé roky úspěšně předvádějí v byznysu. ... Dodávali shodně, že další devízou manažerů je to, že nejsou politiky, kteří se ukázali jako naprosto neschopná sorta“.
Jak se „správně“ řídí firma?
Přestože jsem v nejednom ohledu součástí korporátního světa, „návrh“ na popsané vedení státu ve mě moc sympatií nevyvolává. V podstatě stále doufám, že když poprvé zazněl, týkalo se to jen určité části státu, či státní správy. Ale vezměme věci popořádku. První, co je třeba vypíchnout (a v podstatě se tak v této diskusi neděje) je to, že není žádný univerzální způsob a standard, jak vést firmu. Jinak je veden malý rostoucí start-up, jehož největším aktivem je kreativita zaměstnanců, a jinak komoditní velkofirma, která konkuruje hlavně na bázi ceny a nákladů. Jinak je a má být veden a spravován , jinak a jinak Anheuser Bush.
Ideálních modelů toho, jak vést firmu je tedy více a záleží na konkrétní pozici společnosti. K tomu přidejme další rovinu – rozdíl mezi manažery a vůdci. Najít příklady dobrých manažerů a dobrých korporátních vůdců by mě a asi ani čtenářovi nedělalo problémy. Ale najít příklad obojího ve stejné osobě by mi zabralo hodně dlouho. Tj. najít příklad člověka, který je strojově důsledný, má smysl pro detail, je spolehlivý, efektivní a zároveň je kreativní, má vizi, spojí si to, co si většina nespojí, dívá se na věci s odstupem (tj. ne na detaily), atd. Je to zjednodušené, ale v principu jde o to, aby manažeři maximálně zefektivnili to, co už funguje a vůdci, aby se vydávali tam, kde to ještě nefunguje, či ani neexistuje.
Ekonomika není firma
Z uvedeného je patrné, že bychom dost zápasili s jasnou definicí toho, co to vlastně znamená „vést firmu“. K tomu se přidává ještě jeden problematický a specifický faktor: Ekonomika (která je významným předmětem „vládnutí“) není firma. Ač frekventovaně slyšíme porovnání typu „stát musí hospodařit jako domácnost“, jde často o porovnání zavádějící. Domácnosti řeší pouze svůj blahobyt a neřeší, jestli jejich chování nevede k selhání koordinace. Stát řeší blaho všech a tudíž i selhání koordinace. Pokud například začnou domácnosti najednou více spořit a podniky jejich vyšší úspory nevstřebají vyššími investicemi, v ekonomice klesne poptávka, příjmy, zaměstnanost. Správně vedený stát by v takové situaci neměl jednat pudově a utáhnout své výdaje podobně, jako to učiní domácnosti. Měl by v ideálním případě zvýšit státní investice, aby „rozhýbal“ úspory a korigoval propad poptávky (a hlavně by na to měl mít zdroje, včetně zápůjční kapacity, získané během období boomu).
Někdo může s uvedeným případem nesouhlasit, ale našlo by se jich více. Princip je jasný: Ekonomika není firma a to je i důvod, proč vedle mikroekonomie existuje i makroekonomie. Mohlo by se zdát, že pokud je někdo schopným manažerem/vůdcem firmy, dovede své „mikro“ přemýšlení rychle adaptovat na „makro“ pohled, pokud to je třeba. Moje zkušenosti ale takové nejsou – naše vzorce chování a přemýšlení jsou úzce a obousměrně provázány s našimi intuicemi a pocity a těm trvá, než změní tvar.
Jakým manažerem by byl Tomáš Garrigue Masaryk?
Suma sumárum, nepatřím k těm, kteří se domnívají, že naši zem by mohla zachránit plošná invaze byť schopných manažerů do státní správy. V určitých oblastech bychom z toho jistě těžili. Poukazoval jsem zde například na to, že neefektivní státní správa je v podstatě z definice neschopná zvýšit svou efektivitu zevnitř. Bude tak totiž činit tím nejhorším způsobem – šetřit se bude na propiskách a platech těch, kteří dělají něco smysluplného, nejméně se úspory dotknou těch „zasíťovaných“. Ale to, co potřebujeme nejvíce, jsou vůdci. A pokud jím někdo je, asi nezáleží na tom, zda předtím prošel firemní zkušeností, či ne. I velmi efektivně fungující stroj se totiž může řítit špatným směrem. Dobrý směr potřebujeme nejvíce. Ne ve formě nějakých politických fikcí, ale hlavně ve formě příkladu, který dává přednost moudrosti před chytrostí, či dokonce vychytralostí.
V souvislosti s dnešním tématem si kladu i následující otázky: Jakým manažerem by byl Tomáš Garrigue Masaryk? Nebo Winston Churchill? Jakým politikem, či lépe řečeno státníkem, by byl Steve Jobs? Jakým státníkem by byl „tvrdohlavý muž“ Stanislav Bernard? A podobně. Názor bychom si asi dovedli udělat, ale pointa je v tom, že vlastně nikdo neví. Je až trochu naivní a někdy i nebezpečné rozdělovat společnost na jakékoliv „oni a my“: My lidé z ulice vs. politici. My vs. manažeři. Manažeři vs. politici ... Lidé jsou třeba někdy schopni polovinu času kritizovat zlodějské praktiky některých politiků a druhou polovinu se chlubit tím, co kde sami ukradli. To vše bez sebemenšího uzardění, či sebereflexe. Přiznejme si konečně, že nejsou žádní „oni a my“, jsme jen MY. A pokud nezměníme sami sebe ...