Hlavní ekonom banky Natixis Patrick Artus přináší seznam čtyř názorů, kterých se investoři v posledních letech drželi, které se však ukázaly jako naprostý omyl. První na jeho seznamu najdeme „přesvědčení, že silná monetární stimulace vytváří inflaci“. Ukázalo se ale, že korelace mezi peněžní nabídkou a nominálním produktem je nyní velmi slabá. Hlavním efektem stimulace byl růst cen aktiv, protože „tyto ceny jsou mnohem flexibilnější než ceny zboží a služeb“. Inflace se v současné situaci může objevit pouze v případě, že monetární expanzi doprovází oslabení měnového kurzu. Příkladem takového vývoje je Japonsko v roce 2013 a 2014.
Druhá chyba se týká přesvědčení, že komodit bude rostoucí nedostatek a tudíž porostou jejich ceny. Artus tvrdí, že příčinou tohoto vývoje je hlavně vývoj globálního produktu, konkrétně jeho pokles pod 4 %. Tato hranice je podle jeho názoru pro komodity kritická a k poklesu růstu pod tuto úroveň došlo kvůli tomu, že se oddělily ekonomické cykly významných světových ekonomik. Zatímco Spojené státy rostou, eurozóna a Japonsko se potácejí v problémech a v relativním útlumu jsou i některé významné rozvíjející se ekonomiky včetně Číny.
„Po dlouhou dobu se investoři domnívali, že po recesi musí přijít růst dlouhodobých sazeb. Až do roku 2013 se tak investoři snažili o získání ochrany proti kolapsu dluhopisového trhu, k růstu sazeb ale nedošlo,“ poukazuje ekonom na čtvrtý investiční omyl pokrizové doby. Příčinou stagnujících sazeb jsou podle něho slabý globální růst, vývoj cen komodit a vysoká nabídka globální likvidity. K tomu se přidávají nadměrné úspory v celé globální ekonomice a absence inflace v zemích OECD.
Trhy nakonec musely změnit i názor na roli, kterou hrají rozvíjející se země ve světové ekonomice. Dříve byly totiž považovány za motor globálního růstu, nyní tomu tak ale už není. Platí to i o jejich importech, které v současné době dosahují pouze velmi nízkého růstu. Příčinou této změny je podle Artuse kombinace několika faktorů, z nichž nejvýznamnější roli hraje ztráta konkurenceschopnosti Číny a následná stagnace některých odvětví, odliv kapitálu z Ruska a „úzká hrdla“ (trh práce, dodávky elektrické energie, nedostatečná infrastruktura atd.), která brzdí země, jako jsou Indie, Brazílie či Jižní Afrika.
Z grafu je patrné, že růst rozvíjejících se zemí byl až do roku 2007 hlavním tahounem globálního růstu. Po globální finanční krizi se ale tempo růstu těchto zemí začalo prudce snižovat a přibližovat se tempu růstu zemí vyspělých.
Zdroj: Natixis