Před rokem jsem se v tento den pokusil o skloubení příjemného s užitečným. Skrz perspektivu několika vtipů o ekonomii a ekonomech jsme se podívali na některá aktuální témata. Letos bych v této tradici jednoho článku chtěl bez dlouhých úvodů pokračovat.
Peněžní nabídka až na prvním místě
Michelle chodila na přednášky Miltona Friedmana na University of Chicago. Jednou studovala dlouho do noci a následující den na přednášce usnula. Friedman to nesl s nelibostí. Byla tak veliká, že ho donutila dojít k dívce, vzbudit jí bouchnutím do lavice a požadovat odpověď na před chvílí položenou otázku. Probuzená studentka se chvíli rozkoukávala a poté povídá: „Omlouvám se pane profesore, otázka mi unikla. Ale odpověď je: zvýšit peněžní nabídku“.
Pokrizové roky jsou lety zvyšování peněžní nabídky. Respektive zvyšování monetární báze, která je jen základním stavebním kamenem celkové nabídky peněz. Až překvapivě mnoho lidí to nese s velkou nelibostí, jejímž základem je pravděpodobně selektivní paměť – vzpomínky na několik období vysoké inflace a naopak ignorování škod napáchaných deflacemi. Je to samozřejmě téma na dlouhou diskusi, ale tímto bodem bych rád poukázal na to, co možná skalní kritice „tištění peněz“ (jde o zavádějící výraz) uniká.
Asi nikdo by neobviňoval Miltona Friedmana z prosazování nezodpovědné vládní politiky, z něčeho, co by mělo prospívat nějaké vyvolené skupině lidí a ožebračovat většinu společnosti, a podobně. Byl to ale právě on, kdo Japonsku bojujícímu s dlouholetým útlumem doporučoval neortodoxní monetární politiku. Japonsko bylo přitom v mnoha ohledech poslem problémů, do kterých později spadla i řada dalších vyspělých ekonomik. A jejich centrální banky se v podstatě držely Friedmanem doporučovaného receptu. Uvedený vtip se mohl dost dobře stát a mohlo tomu tak být na přednášce o Japonsku. Dnes by to mohla být přednáška o USA, Velké Británii, eurozóně a řadě dalších ekonomik, kde prudce vzrostla poptávka po bezpečných aktivech a kde kvůli tomu vzrostly deflační tlaky.
Mění se jen odpovědi
Ekonom se rozhodne navštívit univerzitu, na které před dlouhými lety studoval. Prochází budovami a potká oblíbeného profesora. Dají se do řeči a ekonom nakonec profesora požádá, zda by mu neukázal testy, které nyní studenti na konci svého studia skládají. Ke svému překvapení zjistí, že otázky jsou úplně stejné, jako před lety. „Otázky se nemění, mění se jen odpovědi“, vysvětlí učitel.
Je jasné, na co vtip naráží – na zdánlivou neschopnost ekonomie a ekonomů přijít s nějakým univerzálním řešením, modelem, strategií pro řešení problémů. Celou věc podle řady názorů ještě podtrhuje poslední krize a následná někdy poněkud zmatená reakce na ní. Sám ale s postupem času dopívám k stále silnějšímu přesvědčení, že „středněproudá“ ekonomie si mohla vést dost dobře, jen nebyla využita. Až na výjimky se ony „odpovědi“ zase tak nemění. Ono je vlastně rozhodující položit si tu správnou otázku.
Dokud neztratím práci já ...
Recese nastává, když váš soused ztratí práci. Deprese přichází ve chvíli, kdy jste jí ztratili vy.
Nebo druhá alternativa: Přijatelná míra nezaměstnanosti je taková, při níž mají ti, kteří jí za přijatelnou považují, stále práci.
Pokud bych měl vybrat jeden nejdůležitější ekonomický ukazatel, byla by to právě nezaměstnanost. Prostě proto, že na kvalitu našeho života má podstatný vliv to, zda máme práci a většina (či vše) všeho dalšího ekonomického jde až potom. V souvislosti s uvedenými vtípky se mi vybavují různé úvahy o „kreativních destrukcích“, potřebě vyčištění zrna od plev, apod. Nechci tvrdit, že ekonomika není ekosystém, který se neustále mění a obnovuje. Ale jaksi někdy zapomínáme na to, že také existuje destrukce navýsost destruktivní, která nepřináší nic, jen zbytečné ztráty.
Pokud se do problémů dostane perspektivní firma jen proto, že v ekonomice se zamrzlým bankovním systémem nezíská úvěr na financování pracovního kapitálu, nic kreativního na tom není. Stane se pouze to, že firma padne, lidé ztratí práci a až budou finance dostupnější, vznikne v nejlepším případě ta samá firma. Možná by pomohlo, kdyby o kreativních destrukcích směli psát jen ti, kteří jsou předmětem jejich „tvorby“.
Do pekla s ekonomy
Máme řadu chyb, ale ani hyperkritický pohled na ekonomii a ekonomy snad celému oboru nemůže upřít, že má sebereflexi. Důkazy jsem si nechal na závěr:
Muž jde do pekla a když jím prochází, uvidí v jedné místnosti sedět známého ekonoma s krásnou dívkou. Začne si stěžovat: „Já se budu péct v kotli a on tady bude trávit čas s tou dívkou?“ Pekelník, který ho doprovází, se na něj oboří: „Kdo si myslíš, že jsi, aby si hodnotil její trest?“
Neříkejte mé matce, že jsem ekonom. Myslí si, že dělám pianistu v bordelu.
Hezký nový rok.