V nadcházejících řeckých volbách je v sázce hodně. Vždyť výsledek by mohl rozhodnout, zda země zůstane v eurozóně, s dalekosáhlými důsledky pro zbytek měnové unie.
Favoritem voleb je Syriza, radikálně levicová strana, jejíž popularita vprostřed hospodářské krize v zemi raketově vystoupala, byť není pravděpodobné, že by v parlamentu získala dostatek křesel, aby vládla sama. Zřejmě spíš povede koaliční vládu, třebaže zůstává nejasné, se kterými dalšími stranami.
Jádrem politické nabídky Syrizy je její ekonomický program, navržený jako protiváha přehnaně tvrdé fiskální přísnosti, již Řekové už čtyři a půl roku zakoušejí, výměnou za finanční výpomoc „trojky“ složené z Evropské centrální banky, Mezinárodního měnového fondu a Evropské komise. Penze byly sníženy v průměru o 40 % a střední třída strádá pod břemenem ochromujících nových daní z majetku.
Řecko se proto propadlo do hluboké a vleklé recese; výstup se oproti úrovním před krizí propadl o 25 %. Ještě horší je, že nezaměstnanost dosahuje téměř 26 % – a mezi mladými lidmi přesahuje 50 %. Většina dávek v nezaměstnanosti se však po 12 měsících ukončuje a dlouhodobě nezaměstnaní často ztrácejí přístup do soustavy státního zdravotnictví. K tomu si připočtěme 30% nárůst cen léků na předpis a snadno pochopíme, proč se řecká společnost rozpadá.
Samozřejmě, tyto oběti by snad stály za to, kdyby Řecku pomáhaly snižovat jeho veřejný dluh na zvladatelné úrovně. Jenže na konci roku 2014 se veřejný dluh rovnal 175 % HDP, takže oproti 127% hladině z roku 2009 došlo ke zvýšení. K obsloužení takového dluhu by bylo zapotřebí, aby primární rozpočtové přebytky do roku 2022 dosahovaly alespoň 4 % HDP – a takový výsledek by vyžadoval strmé zvýšení růstu. S přítěží úporné fiskální přísnosti však takový růst nepřipadá v úvahu.
Syriza proto slíbila zavedení masivního nového výdajového programu, včetně bezplatné elektřiny a potravinových lístků pro chudé a zvýšení státních penzí na předkrizové úrovně, který by stál zhruba 6,5 % HDP. S financováním těchto výdajů by pomohlo zvýšení daní pro osoby s vysokými příjmy a pro vlastníky rozsáhlých nemovitostí, zatímco úsilí o přerozdělování by zaoblily nárůsty minimální mzdy.
Dále Syriza slíbila zrušení liberalizace pracovního trhu a pozastavení privatizace. Konečně má v plánu dohodnout s věřiteli nové podmínky řeckého dluhu, s nadějí, že dosáhne odepsání velké části svých finančních závazků.
Ekonomický program Syrizy přehlíží důležitý fakt, že fiskální konsolidace a strukturální opatření nejsou jen součástí řeckých závazků; slouží také dlouhodobému zájmu země. Vzhledem k tomu se nemůžou – a neměly by se – rušit. Je spíše potřeba vypořádat se s problémy v jejich nastavení a realizaci, aby se v rámci současných ekonomických okolností zlepšila jejich účinnost.
Takový přístup by posílil postavení Syrizy při vyjednávání o umazání dluhů. Nicméně oficiální prohlášení naznačují, že trojka nebude nakloněna přijetí vyjednávacího rámce Syrizy a že má spíše v úmyslu dokončit rozhovory, které zahájila s odcházející středopravou vládou, v nichž je cílem zajistit další rozpočtové škrty a spustit nové reformy na trhu práce a v penzích. Krátce, trojka bude trvat na tom, aby Řecko dostálo svým dřívějším závazkům.
Pokud se jednání zadrhnou, finanční a likviditní napětí plynoucí z neschopnosti Řecka půjčovat si za současných úrokových sazeb – výnosy desetiletých dluhopisů dosáhly 9,5 % – dále oslabí jeho fiskální postavení a bankovní soustavu. To by mohlo vyústit ve zhroucení důvěry, vyvolat finanční pozdvižení a ve výsledku zemi přimět k úsilí o třetí finanční záchranu – ta by přitom vyžadovala, aby Řecko opustilo eurozónu a zavedlo novou, devalvovanou měnu.
V takovém případě by došlo k oslabení geopolitického postavení Řecka, jeho ekonomika by sklouzla hlouběji do recese a zvýšilo by se sociální napětí. Nadto by se nestabilita stala chronickou, protože eurozóna by přestala sloužit jako pojistka proti fiskální a finanční nedbalosti.
Orgány eurozóny tvrdí, že řecký odchod už nepředstavuje systémové riziko, jelikož v posledních letech byly zavedeny různé nástroje k potlačování finančních krizí, mimo jiné vládami zaštítěný záchranný fond, částečná bankovní unie, přísnější fiskální dohled a nová úloha Evropské centrální banky jako věřitele poslední záchrany. Jenže odchod členské země by přesto dával najevo, že celistvost eurozóny není zaručena – a trhy by takové poselství sotva přeslechly.
Řecký odchod by mohl posloužit jako výstraha pro země, jako je Španělsko, Itálie a Francie, kde jsou na vzestupu strany namířené proti Evropě a proti establishmentu. Nijak by ale nepřispěl k řešení podstaty problému: zvyšující se ekonomické divergence mezi zeměmi eurozóny. Dokud se mezery ve výkonnosti budou rozšiřovat, voliči budou vytrvale evropskou integraci zpochybňovat. Zvrátit tento trend může jedině další sjednocení, podpořené růstově orientovanými politikami ve státech, které zápasí s potížemi.
Takový výsledek je stále možný – ale jedině pokud si příslušní aktéři uvědomí rizika spojená s odchodem Řecka z eurozóny. Vláda vedená Syrizou musí zmírnit svůj přístup a slíbit, že bude pokračovat v uskutečňování reformy a že omezí výdaje výměnou za podstatné zmírnění dluhového břemene – zmírnění, jejž bude muset být trojka ochotná poskytnout.
Ioannis Papantoniou, bývalý řecký ministr hospodářství a financí, je předsedou představenstva Centra pro výzkum progresivních politik.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org