Někdy je to, co je správné, i tím nejmoudřejším řešením. Tak je tomu nyní s Řeckem. Při správném postupu prospěje snížení dluhu nejen Řecku, ale i zbytku eurozóny. Způsobí to potíže. Ale ty budou menší, než ty, které vzniknou, když bude Řecko předhozeno dravé zvěři. Dosáhnout takovéto dohody může ale být také nemožné. Proto omylem si myslet, že krize eurozóny již pominula, napsal komentátor britského listu Financial Times Martin Wolf.
Nikdo nemůže být překvapen vítězstvím řecké levicové strany SYRIZA. Přestože se hovoří o hospodářském oživení, nezaměstnanost dosahuje 26 procent pracovních sil, přičemž nezaměstnanost mladých lidí je vyšší než 50 procent. Hrubý domácí produkt (HDP) je také 26 procent pod předkrizovým vrcholem. Ale HDP je v tomto případě obzvláště nevhodným měřítkem poklesu ekonomického blahobytu. Běžný účet platební bilance byl na minus 15 procentech HDP ve třetím čtvrtletí roku 2008, ale byl v přebytku od druhé poloviny roku 2013. Takže výdaje řeckého obyvatelstva na zboží a služby ve skutečnosti klesly nejméně o 40 procent.
Není vzhledem k této katastrofě překvapující, že voliči odmítli předchozí vládu a politiku, kterou na popud věřitelů, i když váhavě, vedli. Jak řekl nový předseda vlády Alexis Tsipras, Evropa je založena na principu demokracie. Řečtí obyvatelé promluvili. Přinejmenším by se jim mělo popřát sluchu. Z dosavadních reakcí ale vyplývá, že požadavky na novou dohodu o dluzích a úsporných opatřeních budou víceméně rovnou odmítnuty. Taková odpověď je ale do značné míry farizejským nesmyslem.
Existují dvě moralistická tvrzení, která stojí v cestě rozumné odpovědi na řecké požadavky. Tím prvním je to, že Řekové si půjčili peníze a proto jsou povinni je splatit, ať je to stojí, co to stojí. To byl velmi rozšířený postoj, který udržoval při životě věznice pro dlužníky.
Pravdou však je, že věřitelé mají morální povinnost poskytovat půjčky s rozvahou. Pokud si své dlužníky náležitě neprověří, zaslouží si následky. V případě Řecka byl rozsah zejména vnějších deficitů očividný. Stejně jako způsob, jak byl řecký stát řízen.
Druhým tvrzením je, že od té doby, co krize vypukla, byl zbytek eurozóny k Řecku mimořádně velkorysý. To ale také není pravda. Eurozóna a Mezinárodní měnový fond (MMF) sice poskytly půjčky, které dosáhly obrovské částky 226,7 miliardy eur (asi 125 procent HDP), což jsou zhruba dvě třetiny celkového veřejného dluhu 175 procent HDP.
Ale drtivá většina těchto peněz nesloužila Řekům, ale zabraňovala devalvaci špatných úvěrů řecké vládě a řeckým bankám. Jen 11 procent z úvěrů přímo financovalo vládní aktivity. Dalších 16 procent šlo na splácení úroků. Zbytek mířil do kapitálových operací různého druhu: peníze tekly dovnitř a pak zase ven. Čestnější by bylo zachraňovat přímo věřitele. Ale to by bylo příliš trapné.
Jak podotýkají Řekové, oddlužení je normální. Německo, které bylo ve 20. století sériovým neplatícím dlužníkem na domácí i zahraniční půdě, z něho těžilo. Co nemůže být splaceno, splaceno také nebude. Klamná je představa, že Řekové budou po jednu generaci vytvářet fiskální přebytky, aby vypláceli věřitelské vlády uvyklé zachraňovat soukromé věřitele od jejich pošetilosti.
Takže co by se mělo udělat? Volit lze mezi správným, pohodlným a nebezpečným řešením.
Jak tvrdí bývalý šéf evropského oddělení MMF Reza Moghadam, "Evropa by měla nabídnout podstatné oddlužení - snížit řecký dluh na polovinu a na polovinu snížit i požadovanou fiskální rovnováhu - výměnou za reformy". Jak dodává, dluhy by tak byly výrazně pod hranicí 110 procent HDP, na které se ministři eurozóny dohodli v roce 2012. Ale takové snížení by nemělo být bezpodmínečné.
Nejlepší přístup začaly v roce 1996 MMF a Světové banky používat u "silně zadlužených chudých zemí" z podnětu. Oddlužení bylo povoleno pouze zemím splňujícím přesná kritéria pro reformu. Takový program by byl přínosný pro Řecko, které potřebuje politickou a ekonomickou modernizaci.
Politicky pohodlný přístup je i nadále "odkládat a předstírat". Nepochybně existují způsoby, jak ještě dál odsunout den zúčtování. Jsou také způsoby, jak snížit současnou hodnotu úroků a splátek bez snížení nominální hodnoty. To všechno by umožnilo eurozóně vyhnout se konfrontaci s morálními důvody pro oddlužení jiných zemí postižených krizí, jako je zejména Irsko. Takovýto přístup ale nemůže zaručit poctivý a transparentní výsledek, kterého je velice zapotřebí.
Nebezpečné je dotlačit Řecko k bankrotu. To pravděpodobně vytvoří situaci, ve které by Evropská centrální banka se již necítila schopná fungovat jako řecká centrální banka. To by si pak vynutilo odchod Řecka z eurozóny. Výsledek by jistě byl pro Řecko v krátkodobém horizontu katastrofální.
Patrně by se tak po jednu generaci odložila modernizace země. Poškozeno by ale nebylo jen Řecko. Ukázalo by se, že měnová unie v eurozóně není nevratná a je pouze napevno ukotveným směnným kurzem.
To by znamenalo z obou věcí to nejhorší - rigidita ukotveného kurzu bez věrohodnosti měnové unie. V každé budoucí krizí by se pak kladla otázka, zda nenastal čas pro odchod. Výsledkem by byla chronická nestabilita.
Vytvoření eurozóny bylo asi druhou nejhorší myšlenkou, kterou její členové měli. Její rozbití by bylo ale tou nejhorší. Přitom k tomu by ale vytlačení Řecka z eurozóny vedlo. Správným řešením je uznat argumenty pro odpuštění dluhů podmíněné dosažením ověřitelných reforem. Politici tuto myšlenku odmítnou. Státníci se jí ale chopí. Brzy zjistíme, kdo kam patří.