Každá říše jednou padne. Je ovšem pozoruhodné, jak intenzivně věří Britové v úpadek Spojených států. Mezi ty nejznámější patří Paul Kennedy z Yale, Niall Ferguson z Harvardu a Ian Morris ze Stanfordu. Tato britská tendence je přitom více než pouhou zajímavostí intelektuálních debat. Projevuje se i v reálném světě, protože řada britských politiků podle všeho věří, že pád USA a naopak růst významu Číny jsou nevyhnutelné. A této víře se snaží přizpůsobit. Britové také mají vliv na vnitřní debatu, která se vede v samotných Spojených státech.
Kennedy na konci osmdesátých let tvrdil, že Spojené státy podlehnou svému „imperiálnímu vyčerpání“ stejně, jako se to stalo Španělsku a Velké Británii. Historik Ferguson zase v roce 2004 vydal knihu „Vzestup a pád americké říše“ a tvrdí, že současné století bude patřit Číně. Třetí člen tohoto triumvirátu, kterým je Morris, způsobil pozdvižení se svým titulem „Proč má Západ navrch – prozatím“. I on hovoří o vzestupu a pádu říší a porovnává vývoj v současných Spojených státech s dřívější Velkou Británií. Je skutečně možné, že britští profesoři v USA mají tu správnou kombinaci znalostí a odstupu, která jim umožňuje vnímat vývoj jasně. Ale stejně tak je možné, že v důsledku historických zkušeností jejich vlastní domoviny činí nepatřičná srovnání.
Druhé možnosti by nahrávalo to, že kolaps britské říše byl spojen s dvěma světovými válkami, které zanechaly Velkou Británii finančně zruinovanou. Pokud se Spojené státy vyhnou globálnímu konfliktu, který by měl podobný dopad, měly by mít větší šanci. Každopádně je ale patrné, že Britové říkají Američanům o jejich blížícím se úpadku při všech možných příležitostech. Britský premiér Harold Macmillan přitom v šedesátých letech tvrdil, že Britové by mohli pro Spojené státy představovat moudrého rádce podobně, jako byli Řekové pro vzkvétající Řím. Z praktických kroků pak Macmillan učinil zejména to, že uvolnil vazby s bývalými britskými koloniemi a naopak posílil vazby s ostatními evropskými zeměmi.
Současné britské rozhodnutí zapojit se do Pekingem zakládané AIIB je ve srovnání s dřívějším rozhodnutím o posílení vztahů s Evropou mnohem méně důležité. Jde o zajištění se proti některým možným scénářům dalšího vývoje a nemá to být posun ve vztazích s Washingtonem. I tak jde ale o známku toho, jak by Británie reagovala v případě, že by došlo k větším posunům na globální mocenské scéně. Ne nadarmo bývá nazývána proradným Albionem.
Zdroj: FT