Japonsko bylo v období po studené válce introvertní a stagnující zemí. Takový stav je ale neudržitelný a země bude nakonec muset hrát mnohem aktivnější roli jak v regionu, tak v celém světě. A podle našeho názoru to bude znamenat naprostý odklon od současné strategie v oblasti sociální, ekonomické a také co se týče zahraniční politiky. Současná vláda se snaží o resuscitaci ekonomiky a zároveň o normalizaci japonských ozbrojených sil. Jde o první známku zmíněné transformace. Otázkou ovšem je, zda nejde o pouhou předehru k mnohem hlubším změnám. Ty by mimo jiné ovlivnily také vztahy s jedinou světovou supervelmocí – Spojenými státy.
Systém, který v Japonsku fungoval po celou dobu od druhé světové války, se během posledních dvaceti let dostal do krize. Ekonomika stagnovala, populace v produktivním věku klesla o 7,7 milionu lidí, počet lidí v důchodovém věku naopak stoupl o 8 milionů. Zkolabovala míra úspor domácností. Vládní rozpočty se prohlubují, dluhy rostou. Japonská politická scéna je neflexibilní a zároveň velmi volatilní. Od roku 1993 se ve vedení země vyměnilo 13 premiérů a řada z nich byla ve funkci po dobu kratší než jeden rok. Elitní skupina úředníků bývala silnou stránkou Japonska, k potřebným reformám se ale dnes staví letargicky a nesnaží se o omezení tlaku silných zájmových skupin. Mezi mladými vládne apatie. Někteří premiéři se snažili reformovat celý politický systém zevnitř, úspěchy ale byly omezené.
Přes všechny popsané problémy je ale japonská ekonomika stále třetí největší na světě a chlubí se vysokým životním standardem. Některé japonské firmy sice ztrácejí tržní podíl ve prospěch korejských a čínských společností, jiné ale stále představují dominující sílu ve svých odvětvích. Výdaje na výzkum a vývoj jsou v Japonsku jedny z nejvyšších na světě a stále jde o jednu z nejinovativnějších ekonomik na světě. Japonský politický systém je v jádru stabilní a relativně bez korupce. Společenská smlouva mezi vládou a společností je silná. Země se tedy nalézá v krizi, ale jde o krizi mírnou.
Je pravděpodobné, že Japonsku se podaří zvládnout demografický vývoj bez toho, aby muselo dojít k dramatické změně politického a ekonomického systému. Jestliže se vládě podaří udržet tempo poklesu ekonomiky nad tempem poklesu populace, bude teoreticky zajištěno další poskytování vysokého životního standardu. Ten by měl stačit na to, aby bylo zabráněno hluboké krizi. Problém ale spočívá v tom, že vývoj v Japonsku nelze posuzovat izolovaně. Země se totiž nenalézá ve vakuu, ale ovlivňuje ji i vývoj jinde.
Prvním klíčovým faktorem je růst moci a významu Číny. Ta v historii často fungovala jako regionální hegemon v politické, ekonomické i kulturní oblasti. Nyní jde o největší ekonomiku v celé oblasti a její vláda se snaží o to, aby se její ekonomická moc plně projevila i v oblasti mezinárodní politiky. Je sice daleko od toho, aby mohla úplně změnit status quo, který je dán spojenectvím Spojených států s Japonskem, Jižní Korejí, Tchaj-wanem a Austrálií. Vojenská moc Číny ale roste a tato země má nyní jedny z největších námořních sil v oblasti. Ještě důležitější než současná realita je záměr Číny stát se naprostým hegemonem v celé východní Asii. Čína už nemá možnost uzavřít se do sebe, jako to činila v minulosti. Musí expandovat. Pro Japonsko jde o novou situaci. Jeho dřívější historii doprovázela Čína, která byla roztříštěná a zahleděná do sebe.
Změny v Japonsku i vývoj v Číně pak musí být vnímány z pohledu posunu ve strategii Spojených států. Ty se podle našeho názoru posouvají od přímých a nákladných snah o vytváření rovnováhy v jednotlivých oblastech světa k většímu využívání partnerství. Tato nová strategie nebude určitě všude stejná. V Asii se Spojené státy vždy snažily spíše o bilaterální dohody na rozdíl od Evropy, kde měly dohody většinou multilaterální základ. I dnes se zdá, že v Asii se budou USA snažit o silnější diplomatické a bezpečnostní vazby. I tak ovšem platí, že japonská vojenská normalizace by nemohla probíhat bez alespoň implicitního souhlasu Spojených států.
Souběh rostoucí moci Číny a změny v americké strategii je hlavní silou, která táhne změny v Japonsku. Tyto vnější tlaky jsou doplňovány demografickým a ekonomickým vývojem v japonské ekonomice. Japonská vláda se nyní snaží zejména o oživení ekonomiky, ale cílem zde není jen samotná ekonomika. V konečném důsledku jde o snahu čelit rostoucímu tlaku ze strany Číny a o snahu vypořádat se s novou strategií Spojených států. Samozřejmě, že se mohou objevit i další externí faktory – například potenciální kolaps Ruska či sjednocení Korejí. Nepůjde ale o klíčové síly. Geopolitická teorie jasně ukazuje, že to, co současná japonská vláda začala, ani zdaleka nekončí.
Autorem je John Minnich.
Zdroj: Geopolitical Weekly