Mzdy jsou v řadě vyspělých ekonomik pod tlakem, ziskovost firem je naopak i přes nijak zářný ekonomický růst vysoko. Už hodně dlouho se hovoří o tom, že marže obchodovaných firem jsou na tak vysokých úrovních, že brzy musí přijít obrat – návrat k průměru. Jenže on ne a ne přijít. V principu za tímto vývojem mohou stát dnes už známé teorie – buď je příčinou globalizace (tlak levné pracovní síly z rozvíjejících se ekonomik), nebo to jsou roboti. V druhém případě by situace byla mnohem vážnější v tom smyslu, že by se asi nedal čekat nějaký obrat. Tlaky na příjmovou nerovnost by pak spíše sílily a věc by nakonec možná bylo třeba řešit nějakými aktivistickými kroky. Ideálním řešením by bylo, kdyby každý z nás měl svého robota, který by na něj pracoval, takto ale karty rozdány nejsou.
Někdy se v souvislosti s výše uvedeným objevují úvahy o tom, že dnes už nemá ani vzdělání takovou hodnotu, jako tomu bylo dříve. A za důvod bývá udáváno právě to, že robotizace a počítače začínají penetrovat dříve „chráněná“ místa, která vyžadovala vyšší vzdělání. Celé to je na obsáhlou diskusi, na jejímž konci stejně bude něco ve stylu „počkáme a uvidíme“. Já sám se domnívám, že robotizace (v širokém slova smyslu) před sebou může mít ještě notný kus cesty (včetně naší adaptace na ní). Ale ani zdaleka nedojde do nějakého extrému.
Nevěřím například tomu, že samotné vzdělávání bude ve velké míře elektronizováno, zinternetováno, zrobotizováno. Oblastí, kde (ač si to nyní neuvědomujeme a bereme to jako samozřejmost) je významný prvek „lidského dotyku“, je dlouhá řada. Je to trochu podobné nerealistickým představám o tom, že naše domácnost bude celá jakýmsi elektronickým systémem a my budeme jen sedět na gauči a mačkat tlačítka na jednom ovladači.
Celá věc bude každopádně ještě nějakou dobu krystalizovat. Problém „investice“ do vzdělání, či lépe řešeno dilema míry vzdělanosti, ale na řadu z nás ani na společnost jako celek nepočká. Vyplatí se tato investice, nebo ne? Uchopit můžeme tuto otázku různě, hodně vypovídající je následující obrázek od . Je sice z USA, ale protože jde o významnou ekonomiku, která je technologicky vyspělá a v řadě oblastí udává směr, dají se snad závěry extrapolovat i jinam. V obrázku je dlouhodobější vývoj nezaměstnanosti u skupin rozdělených podle úrovně vzdělání – od základního, přes středoškolské, vyšší odborné, až po univerzitní a ještě vyšší.
Dovolím si tvrdit, že pro řadu z nás je důležitější mít (dobrou) práci než maximalizovat své příjmy. Jinak řečeno, porovnání výše mezd v jednotlivých skupinách podle vzdělání nemusí být tím klíčovým měřítkem. Tím je spíše to, jak moc je příslušná skupina vystavena tlaku ztráty zaměstnání a nezaměstnanosti a to zejména v dobách ekonomického útlumu a recese. Z grafu je patrné, že poměrně blízko jsou si křivky týkající se středoškolského a částečného vysokoškolského vzdělání. Zde bychom tedy mohli do určité míry tvrdit, že na vzdělání nezáleží – pár let na vysoké škole k větší bezpečnosti moc nepřidá. Obrovský je ale rozdíl mezi středoškolským a základním vzděláním, o univerzitním vzdělání a zbytku pelotonu nemluvě.
U nás se průměrná mzda lidí se základním vzděláním pohybuje kolem 16 000 Kč. Střední škola bez maturity přináší průměrnou mzdu ve výši necelých 19 000 Kč, s maturitou ve výši asi 23 000 Kč. Vyšší odborné vzdělání už přináší reálné šance na mzdu kolem 26 500 Kč a vysokoškolsky vzdělaní lidé berou v průměru asi 33 000 Kč. I tato čísla hovoří jasně pro investici do vzdělání. Vezměme si velmi hrubý příklad:
Rozdíl mezi roční mzdou vysokoškoláka a středoškoláka je cca 120 000 Kč. Pokud předpokládáme, že z tohoto rozdílu budeme těžit po dobu 35 let a diskontujeme ho na současnou hodnotu sazbou ve výši 2 %, zjistíme, že současná hodnota tohoto „toku hotovosti“ je asi 3 miliony Kč. Pokud použijeme sazbu ve výši 4 %, tato hodnota je na 2,2 milionech Kč a pokud použijeme 6 %, hodnota se nachází na 6 %. Pokud by naše osobní náklady na pořízení dodatečného vzdělán tyto částky nepřevýšily, z čistě finančního hlediska se vyplatí. Je to skutečně jen demonstrativní kalkulace, která by zasloužila hodně dodatků (včetně výběru „správné“ sazby, zdanění, dalších benefitů a záporů, výše důchodu, očekávané délky života ..), ale snad díky ní vidíme, o jakých částkách asi tak v onom průměru hovoříme. A jak jsem předeslal výše, tato úvaha ignoruje to, co je možná hlavní – eliminace rizika ztráty zaměstnání. Čímž se dostávám zpět ke grafu.
Možná nejdůležitější v něm je to, že mezera mezi univerzitním vzděláním a středoškolsko/částečně vysokoškolským vzděláním se nijak systematicky neuzavírá. Jinak řečeno, z obrázku není vůbec patrné, že by hodnota univerzitního vzdělání (třeba kvůli robotům) klesala, Hovořím samozřejmě stále o hodnotě dané snížením rizika ztráty pracovního místa. V březnu byla situace konkrétně taková, že univerzitně vzdělaní v USA čelili nezaměstnanosti ve výši 2,5 %, zatímco zbytek trápila nezaměstnanost ve výši 4,8 – 8,6 %. Oněch 2,5 % stojí za povšimnutí i z ryze ekonomického hlediska – minimu se od počátku 90. let pohybovalo kolem 2 % a níže už asi klesnout nejde kvůli přirozenému obratu v tomto segmentu trhu práce.