Ohledně nových dat nás čeká „čínský“ týden, kdy se mimo jiné dozvíme, jak to v květnu vypadalo s průmyslovou produkcí (čtvrtek). Pokud se bude její růst pohybovat kolem 6 %, jak předpokládá konsenzus, pravděpodobně to znamená, že ekonomika dál zápasí s tím, aby dosáhla vládního růstového cíle ve výši 7 %. To ale stále nebrání akciovému trhu v tom, aby rychle doháněl, co na něj během posledních pět let získal trh německý i americký. V posledních dnech je na šanghajském trhu obzvláště velká zábava, protože prudké propady střídá ještě prudší rally:
Zdroj: Bloomberg
Čína je plná paradoxů a jedním z nich je podle mne to, že přestože je v její ekonomice řada pnutí, žádného šoku se v dohledné době nedočkáme. Důvod je prostý – vláda má vše pod kontrolou. Výraz „pod kontrolou“ zde ale nepoužívám v tom pozitivním smyslu (tj., zvládat), ale ve smyslu „ovládat“. Jedním z nejlepších odborníků na Čínu je ekonom Michael Pettis a ten tento proces „ovládání“ popisuje velmi trefně. Mimo jiné už před několika lety predikoval pokles cen tvrdých komodit daný postupným poklesem tempa růstu čínské ekonomiky a snižujícím se významem investic v této ekonomice. Jeho teze jsou ale stále mimo hlavní myšlenkový proud. Minimálně v tom smyslu, že hovoří o střednědobém poklesu tempa růstu čínské ekonomiky na úroveň 3 – 4 %. A to ve scénáři, který je možno považovat za optimistický. Tedy ve scénáři, kdy se příjmy domácností zvednou ze současné mimořádně nízké úrovně a bude sílit domácí poptávka, která postupně nahradí exporty a zejména investice.
Podle ekonoma není moc relevantní diskuse o tom, zda Čína projde tvrdým, či měkkým přistáním. K útlumu ekonomické aktivity podle něj bezpochyby dojde, zároveň je pravděpodobné, že nepřijde žádná krize (tj., bude to pod kontrolou). Země totiž co se týče úvěrů a financování bankovního systému spoléhá na vlastní zdroje a tudíž by měla být schopná zabránit náhlým negativním šokům. To ale nic nemění na tom, že dosavadní růst je stále tažen hlavně úvěrovou expanzí a investice jsou ve velkém měřítku špatně alokovány. Jak tu v této souvislosti někdy poukazuji, existuje podivná disproporce mezi tím, jak silná je kritika vyspělých ekonomik a jak moc je ignorován vývoj v této oblasti v Číně. Zatímco my na Západě se v opakovaných záchvatech sebemrskačství vyžíváme v úvahách o kolapsech po každém kole kvantitativního uvolňování, v Číně se nafukuje bublina, které si zde nikdo moc nevšímá.
Názory pana Pettise tedy neposkytují moc povzbudivý výhled pro tvrdé komodity, ty měkké by naopak z popsaného posunu ke spotřebě mohly těžit. Podobně jednoduchá může být i úvaha o tom, které ekonomiky budou ve výhodě a které v nevýhodě – mezi ty druhé budou patřit vývozci komodit a investičního zboží, mezi ty první výrobci spotřebitelských produktů. My bychom se přirozeně měli snažit zapadnout mezi ty první, ať už přímo, nebo skrz naší „čínskou spojku“ ve formě Německa. V souvislosti s vývojem v Evropě jsem tu kdysi psal, že problém na periferii budou definitivně vyřešeny ve chvíli, kdy Němci nebudou snít o nákupu nového , ale o nákupu nového Fiatu. Podobně bychom mohli tvrdit, že čínské hledání nové rovnováhy nebude u konce, dokud Číňané budou namísto o koupi snít o koupi nějakého čínského vozu. I když prý takový nový Qoros už na to může aspirovat.
Ještě jednou se vrátím k panu Pettisovi. Jsem toho názoru, že ke znatelnému posunu v Číně nemůže dojít, pokud nedojde ke změně samotného systému. Ryby si rybník nevypustí, zároveň v něm ale je třeba nové vody. Ekonom tvrdí, že na potřebné změny je podle historických zkušeností skutečně nutný přechod k demokracii. Ale dodává jednu věc: Alternativně může být úspěchu dosaženo v silně centralizovaném systému. Jinak řečeno, jediný systém, který potřebné změny nebude schopen provést, je ten současný. Kterým směrem se tedy asi vývoj pohne? Co by bylo lepší pro svět mimo Čínu je asi jasné.