Hodinové mzdy jsou nyní ve Švýcarsku na téměř nejvyšší úrovni ve světě. Švýcarský frank od počátku devadesátých let posílil o více než 73 % k dolaru i k euru (dříve k německé marce). Na počátku letošního roku se švýcarská centrální banka SNB podvolila tlaku finančních trhů a přestala bránit frank před dalším posilováním. Například výrobce kolejových vozidel Stadler Rail AG si stále vede velmi dobře a jeho výrobky se prodávají po celém světě. Jeho majitel Peter Spuhler neztrácí čas úvahami o tom, že dlouhodobě posilující frank by mohl jeho firmu ohrozit. O nedávném vývoji říká: „Samozřejmě, že prudké posílení franku jsem si nepřál, ale svět kvůli němu nekončí a my jedeme dál.“
Spuhler může být optimistou, ale celková nálada ve Švýcarsku moc optimistická není. Kurzový vývoj dolehl na turistické odvětví a i sami Švýcaři začali v zimě jezdit radši do Rakouska. Obchody, které leží blízko hranic, už nejsou konkurenceschopné, protože zboží v eurozóně je mnohem levnější. Klesly i exporty a nedá se vyloučit, že ekonomika spadne do recese. Silný frank tedy ekonomice jednoznačně škodí, ale je pravděpodobné, že utržené rány se časem zacelí. Švýcarsko je známo tím, že se umí se silnou měnou vyrovnat a jeho odolnost je pro ekonomy až zarážející.
Jan-Egbert Sturm ze Swiss Federal Institute of Technology o švýcarské odolnosti říká: „Tato země byla schopná přežít silnou měnu už dříve a podařilo se jí to mnohem lépe než kterékoliv jiné zemi.“ Lze také najít určitou podobnost s bývalým západním Německem. Německá marka také způsobovala problémy německým firmám, které byly nuceny k optimalizaci výroby, vyhýbaly se prudkému zvyšování mezd a také přesunuly část výroby do zahraničí. Švýcarské firmy nyní sledují úplně stejnou strategii.
Ke švýcarské odolnosti vůči posilující měně ale přispívají i další faktory. Pracovní trh v této zemi je liberalizován a země těží i ze stovek tisíců imigrantů a lidí přicházejících za prací ze zahraničí. Švýcarská ekonomika se svou flexibilitou řadí na přední místa ve světě. Klíčem jejího úspěchu nejsou banky, ale mezinárodní společnosti, které jsou vysoce konkurenceschopné v oblastech jako výroba léků, luxusních hodinek či ve strojírenství. V těchto sektorech cena nehraje primární roli. Ve Švýcarsku také najdeme řadu středně velkých firem, které vyrábí nějaký velmi specifický produkt.
Politická debata ve Švýcarsku se často točí kolem relativní izolovanosti země, její ekonomika se ale spoléhá na exporty. Populace dosahuje přibližně 8 milionů, domácí trh je relativně k celkovému objemu produkce malý a růstu lze dosáhnout pouze přes vývozy. Mezi roky 1993 a 2013 se i přes posilování franku podařilo exporty více než zdvojnásobit. Zahraniční firmy nyní ve Švýcarsku zaměstnávají asi 400 000 lidí, ale švýcarské firmy zaměstnávají v zahraničí asi 3 miliony lidí.
Švýcarské firmy se často zaměřují na nejvyšší segment daného trhu. Mohou tak ovšem činit jen díky velmi vysokým nákladům na výzkum a vývoj. A ty si firmy mohou dovolit i díky tomu, že neplatí všechny náklady spojené se získáváním kvalifikace u zaměstnanců. Země totiž ušetří asi 1 miliardu eur ročně jen na tom, že do ní přichází pracovat tisíce doktorů ze zahraničí. Ve zdravotnickém sektoru dnes například pracuje devět tisíc Němců. Do země také každý den přijíždí za prací tisíce lidí z Francie, Itálie i Rakouska.
Na současný model jsou hrdé i odbory. V čele největšího odborového svazu sedí syn italského imigranta Corrado Pardini. Ten si je vědom toho, že ekonomický úspěch může být prchavý. A věří, že pokud by švýcarskou ekonomiku postihla stagnace, byl by to její konec. Říká tedy, že odbory se nesnaží „zachránit místo topiče v lokomotivě, ale podporují sofistikovanou výrobu“. Neprotestuje tedy ani proti tomu, když některé švýcarské firmy zavedou delší pracovní týden nebo začnou část mezd vyplácet v eurech. Pro německé odboráře může jeho postoj nebezpečně zavánět neoliberalismem, ale Pardini ví, co si přeje švýcarská veřejnost.
V roce 2012 se například konalo referendum o prodloužení délky dovolené ze čtyř na šest týdnů. Výsledek byl pro zastánce této změny katastrofou. Spuhler si nedávno porovnával jednotkové náklady práce ve výrobnách jeho firmy ve Švýcarsku a v Německu. Ukázalo se, že ve Švýcarsku jsou sice dvojnásobné mzdy, ale práce tam dražší není, Švýcaři totiž vyšší mzdy vyváží tím, že pracují o 400 hodin ročně více než Němci.
Autory jsou Sven Böll a Horand Knaup.
Zdroj: Der Spiegel