Potenciální růst americké ekonomiky by měl v následujících letech výrazně převyšovat potenciál ekonomiky evropské. Psal jsem o tom ve svém předchozím příspěvku a přitom jsem si vzpomněl, jak před několika týdny podobný příspěvek „vyprovokoval“ jednoho ze čtenářů k reakci, které mimo jiné obsahovala následující: „Můžete mi můj jmenovče, pane Jiří Soustružníku sdělit Váš názor na neutuchající, takřka nekonečný růst ekonomik, který je alfou a omegou všech "moderních" ekonomů?“. Téma je mi velice blízké a tudíž rád odpovím.
V první řadě myslím, že je třeba rozlišovat mezi běžnými komentáři týkajícími se ekonomického vývoje a komentáři hloubajícími nad hlubší podstatou věci. Jinak řečeno, při každé zmínce o HDP, ekonomické aktivitě, apod. nelze a nemá smysl uvažovat nad tím, kam nás neustálý růst a poptávka po něm dovede. A nyní se trochu zahloubejme:
1. Jednou z našich oblíbených činností je ulehčování si práce. Od malých zlepšováků až po obrovské investice do strojních zařízení, vše je navrženo tak, aby nám to ulehčilo práci. Porovnejme například dřívější dřinu v zemědělství s dnešní obsluhou zemědělských strojů. Dochází tak k tomu, že si od práce na jedné straně ulevujeme, na druhé straně ale většina z nás stále chce (smysluplně) pracovat. Tudíž ve chvíli, kdy se nějakým zlepšovákem zbavíme práce jedné, začneme se okamžitě poohlížet po práci jiné. Tento mechanismus můžeme považovat za „nabídkový“ tlak na nestálý růst produktu a v principu na něm není vůbec nic špatného – nesmíme si jím jen podřezávat větev, na které to celé činíme. Což je samozřejmě poznámka vedená zejména směrem k devastaci životního prostředí, ale má mnohem širší význam.
Výše uvedené musíme chápat i tak, že pokud pokračuje technologický pokrok, musíme vyrábět stále více, jinak pro lidi nebude práce – tu stávající neustále přebírají stroje. Je to samozřejmě téma hodné delší úvahy, ale princip je jednoduchý: Pokud 1 000 lidí z továrny nahradí stroje a tyto stroje (tuto továrnu) nevlastní propuštění lidé, musí si najít obživu jinde. A i kdyby je vlastnili, stejně by asi chtěli něco dělat. Nastává posun ke službám a podobně, ale čím více jsme saturovaní, tím hůře se nové smysluplné aktivity hledají. A tím se dostáváme k následujícímu bodu.
2. Máme tu i „poptávkový“ rozměr dlouhodobého růstu. Tím nemám na mysli cyklický vývoj, ale naše potřeby celkově. Pokud uspokojíme ty základní, pohybujeme se stále více směrem k potřebám, které můžeme nazvat potřeby relativní, či dokonce ego-posilující. Jinak řečeno, po zajištění tepla, střechy nad hlavou, potravy a vody se zaměřujeme na to, abychom měli něco lepšího, či něco většího než soused. Ekonomická teorie jaksi samozřejmě předpokládá, že naše potřeby a tudíž i poptávka jsou nekonečné a vše stojí a padá právě s tímto neustálým předbíháním se s ostatními. Pokud se z tohoto cyklu nevymaníme, poptávka je skutečně nekonečná a vše krásně zapadá do předchozích bodů: Nekonečnou poptávku na principu neustálého soutěžení o lepší auto, mobil, apod. doplňuje kombinace naší touhy práci si ulehčovat a zároveň si hledat nové a nové činnosti.
3. Jak jistě řada čtenářů cítí, celé to má jeden hlavní háček. Ten spočívá v tom, že zatímco na povrchu se mechanismus zdá jako dobře fungující stroj, pod povrchem se ukazuje, že je to někdy stroj na utrpení. Takže pak už se dost dobře nemůžeme radovat ani z toho, že funguje perfektně. Reklama v supersaturovaných ekonomikách stojí na snaze dokázat spotřebiteli, že když si koupí to, nebo ono, bude výjimečný (jeho život dosáhne smyslu). Spotřebitel si to koupí, jen aby rychle zjistil, že získané uspokojení rychle vyprchalo a je třeba hnát se dál. Upnutí se na spotřebu pak z hlediska polarit vyvažují různá antikonzumní hnutí a názory, které jsou ale jen další posedlostí spotřebou – tentokrát jen z druhé strany.
4. Naše zhloupnutá mysl nám na výše uvedené většinou ihned namítne, že alternativou je nějaká degradace, pád do středověku, návrat do jeskyní. Jako bychom nežili v době, kdy velká část naší činnosti jde na výrobu zbraní, či konzumace něčeho, co nám škodí přímo, či nepřímo. Jaká je ta skutečná alternativa? Možná, že v alternativním světě bychom pracovali ještě více, ale nešlo by o „práci“ takovou, jak jí dnes chápeme (a spotřebu takovou, jak ji známe dnes). Pokud někdo například hraje na hudební nástroj, jistě má zkušenost s tím, že může hrát několik hodin v kuse a nejde o činnost, kterou by nazval prací (a už vůbec ne spotřebou). Je tu kreativita, radost z „dělání“ samotného a ne z toho, že je pro nás jen způsobem dosažení spokojenosti v budoucnu.
Takže pokud základní otázka zní „musíme neustále růst?“, moje odpověď je, že nemusíme. Ale klidně můžeme a nemusí nám to škodit. Dnes nám to stále nějak nejde, ale já jsem v této oblasti velkým optimistou. Věřím, že scénář „ekonomickým růstem k záhubě“ je jen přehnanou extrapolací přechodné nerovnováhy vně i uvnitř nás.