Ekonom Robert Mundell přišel v roce 1961 s teorií optimálních měnových oblastí. Uváděl, že ač se to může jevit jako čistě akademická otázka, v některých částech světa dochází k integraci či naopak k dezintegraci, a optimalita měnových oblastí je v těchto případech důležitá. Před 16 lety pak došlo k vytvoření společné evropské měny a ve stejném roce získal Mundell Nobelovu cenu. Částečně i za jeho práci týkající se měnových oblastí. Před 14 lety vstoupilo do eurozóny Řecko a před 5 lety přišly první úvahy o tom, že by kvůli dluhové krizi mohlo z měnové unie zase odejít. Otázka optimality měnových oblastí tak dnes představuje ryze praktickou záležitost.
Mundell ve své analýze poukazoval na to, že ekonomové byli dříve často zastánci jedné světové měny. Například John Stuart Mill v roce 1848 napsal, že existence národních měn je projevem „barbarismu“. Walter Bagehot zase v roce 1869 navrhoval vytvoření transatlantické měny, která by se používala v USA a Velké Británii. I tato měna měla být jen krokem k měně celosvětové. Mundell si byl vědom negativ spojených s velkým počtem měn. Do nich spadají například vyšší transakční náklady. Ekonomka Kathleen McNamara poukazuje také na to, že ve světě v polovině devatenáctého století vládl „monetární chaos“. Průmyslová revoluce vytvořila motivaci k integraci trhů a obchodu, překážkou ale byly „lokalizované monetární systémy“ a tudíž bylo neustále nutné určovat řadu směnných kurzů.
Když jsou tedy s velkým počtem měn spojeny vysoké transakční náklady, proč vývoj nedospěl až do jednotné světové měny? Jedním z důvodů je, že vlastní měna umožňuje dané ekonomice vypořádat se se změnami a šoky. Pokud například dojde k oslabení měnového kurzu, zlevní exporty a to sníží tlak na nezaměstnanost. Kdyby taková země byla členem větší měnové oblasti, musely by existovat jiné mechanismy přizpůsobení. Nejjednodušším z nich je pohyb výrobních faktorů a hlavně práce. Jestliže se tedy nezaměstnanost v jedné oblasti měnové unie nachází vysoko, měla by se pracovní síla přesouvat jinam. Evropská unie v principu volný pohyb pracovní síly zajišťuje. V praxi jsou mu ale na překážku rozdílné národní jazyky, imigrační omezení, a podobně.
Druhým důvodem pro více měn jsou takzvané asymetrické šoky. Pokud jsou si jednotlivé regiony, které v ekonomice používají jednu měnu, podobné, je pravděpodobné, že budou vyžadovat i podobnou ekonomickou politiku v případě nějakého šoku. Ekonom Hugh Rockoff v této souvislosti tvrdí, že ani Spojené státy možná nebyly do roku 1930 optimální měnovou oblastí. Negativní šoky ovlivňující zemědělství či finanční sektor totiž doléhaly na jednotlivé státy rozdílně a ty na tom tak mohly být lépe, pokud by měly vlastní měnu.
Asymetrické šoky doléhají na Spojené státy i dnes. Například Florida může procházet prudkým ochlazením realitního trhu a nemůže na to reagovat oslabením měnového kurzu, které by podpořilo její exporty. Přesto však nikdo nehovoří o „Florexitu“ z dolarové unie. O Spojených státech se stále uvažuje jako o jednom národu, což v případě Evropské unie neplatí. Trhy naopak neustále přemýšlí o tom, co vlastně toto uskupení drží pohromadě. Německo dává jasně najevo, že není ochotno pomoci Řecku se splátkami jeho dluhů, zatímco v USA jsou podobné transfery automatické. Paul Krugman to před třemi lety demonstroval právě na příkladu Floridy:
„Ve srovnání s Evropou mají Spojené státy jen malý stát blahobytu, ale i ten je dost velký. Je financován na federální úrovni. Pokud tedy například Floridu postihne negativní šok, bude automaticky podpořena transfery ze zbytku americké ekonomiky. Bude platit méně do národního rozpočtu, na její příjmy z něj to ale nebude mít žádný negativní dopad. Může dokonce dojít k tomu, že vzrostou, aby pokryly podporu v nezaměstnanosti a další programy sociální podpory.“
Současná řecká krize je významná hlavě proto, že testuje samotný význam členství v eurozóně. Spojeným státům to trvalo 150 let, než se staly optimální měnovou oblastí. Dnes jsou federací jednotlivých států a nikdo o tom nepochybuje. V případě eurozóny naopak přetrvávají velké pochybnosti.
Autorkou je Kathy Gilsinan.
Zdroj: The Atlantic