Těžko najdeme rok, kdy EU nečelila nějaké krizi. Byly tu krize bankovní, dluhové, ruské zabrání Krymu, nyní to jsou uprchlíci. Vždy jde také ukázat na někoho prstem a tvrdit, že právě on může za daný problém. Je ale velmi nepravděpodobné, že celá série krizí je prostě náhoda a že se skládá z izolovaných událostí. Podle mého názoru leží v jádru celé věci jen dvě klíčové události. První z nich je zavedení eura. Druhou je rozšíření EU z 15 na 28 členských zemí. Možná budete souhlasit s první či druhou, ale jen zřídkakdy se shodneme na obou.
Byl jsem mezi těmi, kteří na počátku podporovali vytvoření monetární unie. Zastánci eura tehdy přicházeli ze dvou skupin. Ta první se domnívala, že euro, tak, jak bylo zavedeno, bude nakonec propadákem. Doufala ale, že vše půjde následně dát do pořádku. Ta druhá věřila, že systém je odolný a pevný, jednotlivé země se mu jen musí uzpůsobit. To by v tomto systému, který se velmi podobá zlatému standardu, znamenalo hlavně posun mezd a cen. Pokud se pak dnes objevuje názor, že euro nefunguje, neměli bychom ho automaticky považovat za názor, který říká, že je třeba se ho zbavit. Tak bychom se dostali do ještě větší katastrofy. Jde jen o to, že se nacházíme v pasti nefungující monetární unie.
Co má s tím vším do činění rozšíření EU? Nejde tu o žádnou konkrétní zemi, ani o princip rozšiřování, který je pro EU fundamentální. Problém mám jen s rychlostí, jakou celý proces proběhl. A také s podmínkami, které museli zájemci o vstup do unie splnit. Každá země má jen omezenou schopnost absorbovat uprchlíky a právě tak má EU pouze omezenou schopnost absorbovat nové členské země. Nevím, jaká přesně tato schopnost je, ale určitě nedosahuje výše třinácti nových zemí během pouhých deseti let.
Rozšiřování omezilo schopnost Evropy čelit šokům. Její pozornost měla být upřena směrem k budování potřebných institucí, které by zajistily funkčnost eura. A rozšíření také znamenalo, že země, které byly v EU, ale ne v eurozóně, se najednou dostaly do většiny. Takový posun přirozeně změnil celkové priority. Vzpomínám si, jak byla unie najednou posedlá konkurenceschopností, která představuje typický problém malých ekonomik. Debata se také zaměřila na hlasovací práva či ochranu minorit. Většina zástupců unie se naopak domnívala, že euro žádné změny nepotřebuje.
V době, o které hovořím, mohlo být poměrně lehké vytvořit bankovní unii. Když přišla krize, byla už situace jiná a pomoc bankám už byla úzce spojená s otázkou transferů. Optimisté by mohli tvrdit, že to vše stálo za to. Krize přicházejí a zase odcházejí, ale EU je tu stále. Můžeme se ale také ptát, proč bylo období od padesátých až po devadesátá léta stabilnější než poslední roky. Tehdy se o vnější bezpečnost staralo NATO, finanční stabilita riziko nepředstavovala, protože regulace byla velmi přísná. Když přišel ekonomický šok typu prudkého růstu inflace nebo cen ropy, byly ho jednotlivé země schopny absorbovat díky flexibilnímu měnovému kurzu.
Současná EU není institucionálně připravena se o unii dostatečně starat. To samé platí o intelektuálních schopnostech jejích vůdců. Očekávejme další krize, více jednostranných kroků jednotlivých evropských zemí, větší ochotu z unie vystoupit, více porušování pravidel, a podobně. Reálným rizikem není formální a organizovaný rozpad unie. Je jím možnost tichého rozkladu, na jehož konci by se EU stala pouhým duchem.
Autorem je Wolfgang Munchau.
Zdroj: FT