Čínská vláda se obává sociální nestability a tyto její obavy už dlouho brání strukturálním a ekonomickým reformám. Téměř třicet let se této zemi dařilo růst velmi vysokým tempem, ale v tuto chvíli se dostává do bodu, kdy změny nejsou jen tou nejlepší volbou. Ony jsou totiž nevyhnutelné. Globální ekonomický systém se posouvá k nové rovnováze, ekonomická moc se postupně ředí mezi více oblastí a čínský model tažený investicemi a exporty se už vyčerpal.
Peking hovoří o tom, že čínská ekonomika se posouvá směrem k vnitřní spotřebě. To znamená, že by byla méně citlivá na volatilitu mezinárodního obchodu. Namísto toho by se mohla více spoléhat sama na sebe. Nejde o jednoduchou změnu, a pokud má proběhnout rychle, platí to dvojnásob. Brání jí mimo jiné příliš velké výrobní kapacity v některých sektorech a naopak nedostatečné kapacity v odvětvích jiných, desetiletí nízké efektivity i hluboce zakořeněná kultura sledování vlastních zájmů a korupce.
Každá změna v čínské ekonomice nutně povede k vyšší nezaměstnanosti a také změnám v mocenských stranických strukturách. Ani samotná komunistická strana už se nemůže úplně spoléhat na vnitřní jednotu a na slib, že zbohatnou úplně všichni (i když někteří zbohatnou více). Zvyšují se tenze mezi centrální vládou a vládami místními, střední třída se stále více zajímá o svá práva a zejména o problémy spojené se znečištěním životního prostředí. Číně tak kvůli absenci reforem hrozí právě ta sociální nestabilita, která provádění reforem bránila.
Odhaduje se, že v Číně proběhne každý den asi 500 různých protestů a podle některých zpráv jejich počet neustále roste. Patří mezi ně protesty proti pracovním podmínkám, proti jednání místních samospráv, postupu policie, korupci, potlačování náboženských práv, a podobně. Zájmy centrální vlády a místních vlád se pak liší v tom, jak velký zájem mají ty druhé na prosazování plánů té první. Reformy jsou totiž často prosazovány jen vlažně, nebo jsou úplně ignorovány. Sociální tenze ale stále nedosáhly takové intenzity, aby vláda nebyla schopna je řešit.
Významným rysem vlády komunistické strany byla snaha o dosažení vnitřního konsenzu. Tento přístup fungoval dobře v době, kdy ekonomika procházela obdobím rychlého růstu. V době, kdy je potřeba činit těžká rozhodnutí, tomu tak ale už není. Cílem bývala zmíněná snaha vyhnout se sociálním nepokojům a frikcím. Reformy se často nesly v duchu „jeden krok dopředu, dva vzad“. Důležité kroky byly neustále odkládány s tím, že hlavním cílem je zabránit růstu nezaměstnanosti.
Situace se nyní mění a Peking se obává zejména toho, že nepokoje se rozšíří a spojí ve větší celek. V zemi, kde není jiný způsob, jak dát najevo svou nespokojenost, se s nepokoji musí počítat. Vláda má ale strach z toho, že se začnou šířit přes regionální a společensko-ekonomické hranice. Peking je schopen zvládnout stovky izolovaných protestů, i když některé z nich mohou být na místní úrovni velkým problémem. Pokud by ale protesty měly být organizovány centrálně a měly by se rozšířit do více regionů najednou, šlo by o vážnou hrozbu.
Čína má za sebou dlouhou historii hnutí, která mají částečně náboženský základ, různých militantních skupin, rebelií a povstání. Peking je známý tím, že se snaží potírat úplně každou známku organizací, které by mohly mít nějaký prvek centralizace. Platí to od náboženských skupin až po přímý marketing některých firem. I kdyby nešlo o rebely, může jít o organizace, které by se někdy mohly stavět proti straně, a to systematickým a řízeným způsobem. V systému jedné strany nelze takové hrozby tolerovat. V poslední době se k nim řadí jedna nová, a tou je ochrana životního prostředí. Střední třída v Číně totiž začíná v některých oblastech uvažovat stejně jako lidé ve vyspělých ekonomikách. Klade si otázky ohledně kvality života, vzduchu a vody. Lidé na venkově se pak cítí více jistí a častěji vystupují proti místní správě, která jim bere půdu pro stavbu nových továren. Činí tak zejména v případě, že by měly významně znečišťovat místní prostředí.
Pro Peking je ochrana přírodního prostředí přijatelná jako místní aktivita, ale ne jako rozšířené a jednotné hnutí. Jeho hlavním cílem je i v této oblasti udržení všech protestů na lokální úrovni. To ale pouze zvyšuje frikce mezi místními úřady a centrálním vedením. Tyto frikce pak živí řada dalších faktorů. Mezi ně patří boj proti korupci či například snahy o snížení kapacit v ocelářství. Protikorupční kampaň ale doléhá už i na jednotu strany, ve které roste strach a nejistota.
Jestliže roste možnost, že se nějaký člen strany stane obětí boje proti korupci a nepodrží ho jeho dřívější přátelé, má jen dvě možnosti. Buď může utéci za hranice, nebo se může snažit vybudovat si síť přátel, kteří jsou schopni odolat změnám a kteří mu podporu poskytnou. Budování takových spojeneckých bloků může být v budoucnu jedním z hlavních politických rizik v Číně. Už nyní jsou kontrolní mechanismy v Číně pod velkým tlakem. Nutné reformy budou nepochybně přinášet další sociální tenze. Vláda hledá velmi jemnou rovnováhu, kdy nechce úplně znemožnit protesty, aby nedocházelo k příliš velkým tenzím. Na druhou stranu brání jejich centralizaci, která by mohla vést k silnému opozičnímu tlaku. Ta největší tenze se ale možná vytváří za oponou samotné komunistické strany.
Autorem je Rodger Baker.
Zdroj: Geopolitical Weekly, Stratfor