Hrozné útoky v americkém San Bernardinu vzbudily hodně pozornosti u médií a vlády. Šlo o velmi specifické útoky, kdy Syed Farook a Tashfeen Malik nebyli propojení s žádnou teroristickou skupinou či sítí. Šlo tedy o skutečné teroristy? Nebo dostávali příkazy od nějaké tajemné a dosud nepoznané organizace? Odpovědi na podobné otázky jsou jednoduché a vzbuzují obavy. Určitě šlo o teroristy, kteří používali velmi nebezpečnou taktiku. Nazývá se „odpor bez vůdců“. Americké bezpečnostní složky jsou z této taktiky stále zmatené, a to jasně ukazuje, o jak moc nebezpečnou taktiku jde.
Výraz „odpor“ či „rezistence“ nemá přirovnávat teroristické útoky k nějakým partyzánským jednotkám. Jde o čistě technický výraz, který má velmi zajímavou historii. Ta začala v osmdesátých letech na americké ultrapravicové scéně. Krajní pravice a neonacisté zkoušeli vytvořit partyzánské jednotky, které by bojovaly proti americké vládě. Nějaké škody tyto jednotky sice způsobily, ale brzy zmizely. Jejich problémem bylo, že federální síly měly v těchto organizacích své lidi, takže každý plán na útoky byl okamžitě odhalen. Intelektuální vůdci neonacistů se tak snažili vytvořit jinou taktiku a přišli právě s „odporem bez vůdců“.
Základem nové taktiky byly většinou akce jednotlivců či malých skupin. Hlavním rysem byla absence struktury a jednotného vedení. Jednotlivé skupiny zajišťovaly propagandu a existovaly jen obecné návrhy toho, jak postupovat. Jejich realizace se pak mohl zhostit kdokoliv. Tento koncept nezávislých jednotlivců a buněk tak nepracoval s žádnými příkazy shora, s žádným vůdcem či jednotným směrem. Jeho dokonalost spočívala zejména v tom, že už nešlo předpovědět, kdy a kde dojde k útokům. Internet pak poskytl dokonalý prostor pro šíření informací a pravicové skupiny patřily k jeho prvním uživatelům.
Pravicový intelektuál William Pierce vydal v roce 1989 knihu, která obsahuje prorocké poselství týkající se rezistence bez vůdců. Je o teroristovi, který zabíjí smíšené páry a byla věnována Josephu Paulu Franklinovi. To byl rasistický vrah, který vedl soukromou tříletou válku v sedmdesátých letech, kdy vraždil smíšené páry a vyhazoval do povětří synagogy. Jádrem zmíněné knihy je myšlenka na „revoluční nákazu“. Ač její hlavní postava nedovede zvítězit nad vládou a systémem, její činy slouží jako vzor a inspirace pro další lidi a skupiny. Cílem bylo vytvořit nikdy nekončící cyklus dalších a dalších „osamělých lovců“, kteří měli být připraveni obětovat se v zájmu zničení společnosti, kterou považovali za zlo.
Krajní pravice nedokázala popsané myšlenky naplnit. Ale tato taktika osamělých lovců byla převzata islamisty. Když čteme online texty Al-Káidy, často narazíme na pasáže, které se velmi podobají úvahám Pierceho. Týká se to zejména odporu bez vůdců. Nejde o žádné překvapení, protože propagandista Anwar al-Awlaki žil v devadesátých letech v USA, kde měl přístup k široké škále paramilitárních knih a manuálů.
To vše znamená, že žádná protiteroristická taktika, kterou nyní používají ve Spojených státech, není schopna detekovat a zabránit budoucím útokům. Nelze sledovat vůdce teroristů, kteří neexistují. Nelze infiltrovat skupiny, které nejsou. A všechna propaganda a teroristické metody lze najít na internetu. Předpokládejme například, že 99 % amerických muslimů má naprosto odmítavý postoj k terorismu. Pokud nepočítáme žádné nové imigranty, zbývá nám stále asi 30 000 potenciálních militantů. To je dost na vytvoření 10 000 buněk. Zdá se, že řešení tohoto problému by v následujících letech mělo být naprostou prioritou. Mohli bychom začít alespoň tím, že řekneme, kdo vlastně je náš nepřítel?
Autorem je Philip Jenkins z Baylor University.
Zdroj: The American Conservative