Na hlavních měnových trzích funguje základní mechanismus, který dobře vidíme na nejdůležitějším páru světa – eurodolaru: Čím lepší relativní ekonomická situace (včetně vyšší očekávané inflace) v USA, tím silnější dolar. Důvodem je očekávané utažení americké monetární politiky relativně k monetární politice v eurozóně. Jednoduše řečeno, čím vyšší inflace v USA, tím silnější (!) kurz dolaru a naopak.
Pokud se bychom se ovšem myšlenkově odtrhli od posledních let, budeme vztah mezi inflací a měnovým kurzem vnímat spíše v tradiční a desetiletími zkušeností kované „zimbabwské“ logice: Čím vyšší inflace, tím slabší kurz a naopak. Příčina je i zde jasná: Vysoká inflace doslova ničí hodnotu dané měny a je tak přirozené, že její kurz relativně k měnám jiným klesá. Máme tu tak dva modely uvažování, z nichž ani jeden určitě nespadá do kategorie „woodooekonomie“*. Naopak, jsou naprosto logické. Jen tak nějak stojí proti sobě. Jak je to možné?
Ekonomické systémy mají podle všeho podobnou vlastnost, jako řada jiných „organických“ systémů. V mnoha ohledech reagují na základě takzvaných J-křivek. Obecně to znamená, že do určité výše nějaké vstupní proměnné reagují jedním směrem, pak se ale směr reakce překlápí. Nedávno jsem zde například poukazoval na to, že růst sazeb působí na akciové trhy často nejdříve neutrálně (či dokonce pozitivně) a až od určité výše sazeb negativně (hranice může podle historických být někde kolem 4 – 5 % výnosů dlouhodobých vládních dluhopisů). I to je příkladem jedné z investičně – ekonomických J-křivek**.
Dalším příkladem je i výše uvedené: Při velmi nízké inflaci a nízkých sazbách nehrozí nebezpečí destrukce měny a rozhodující je tak rozdíl mezi sazbami v různých ekonomikách. Pokud se ale začne roztáčet spirála vysoké inflace, měna je doslova destruována a její kurz oslabuje, i když se centrální banka snaží tomuto oslabení bránit zvyšováním sazeb. Kdyby se inflace v USA pohybovala například kolem 10 %, trhy by na její další zvýšení posilováním dolaru asi nereagovaly (vyjma možnosti vyloženě destruktivního utažení politiky Fedu).
Podobných křivek najdeme i ve světě blízkém investic více. Dalším příkladem je vztah mezi nezaměstnaností a akciovým trhem. Ceny akcií totiž na vývoj na trhu práce nereagují vždy stejně. Někdy se z klesající nezaměstnanosti radují, někdy jim naopak vadí (můžeme pak hovořit o určité perverzi akciových trhů). Příčinou bude pravděpodobně to, že v recesi a při vysoké nezaměstnanosti je pro akcie rozhodující zlepšování celkové ekonomické situace. Investory prostě zajímá hlavně to, jaké volné cash flow budou firmy generovat, zda nebudou padat do bankrotů a tak dále. Klesající nezaměstnanost je tak dobrou zprávou – indikuje zlepšení. V dobách lepších se ale pozornost investorů víc a více přesouvá směrem k výši sazeb. Pokles nezaměstnanosti pak už není vnímán tak pozitivně, protože zvyšuje pravděpodobnost růstu sazeb na úrovně vyšší než příjemné. Celé to lze zkombinovat s výše uvedeným vztahem „sazby – akcie“. I zde je tedy patrný alespoň náznak J-křivky.
Buďme si tedy vědomi toho, že na trhu tak často uplatňovaná jednoduchá a „univerzální“ pravidla mohou reprezentovat jen určitou část křivky, která se o kousek dál přehoupne do vztahu obráceného. Neučiníme pak například chybu, kterou učinila řada zlatomilců – ti totiž v podstatě věří, že vztah mezi inflací a silou měny je vždy negativní. J-křivky mohou oku lahodit, ale jsou zrádné.
*Typickým příkladem woodooekonomie může být tvrzení, že fiskální utahování bude na ekonomiku působit expanzivně. Řada čtenářů si jistě vzpomene, že právě toto tvrzení bylo jedním ze stavebních kamenů pokrizové fiskální politiky v eurozóně. Neříkám, že tato politika mohla být výrazně jiná. Její prosazování přes pohádky o tom, jak fiskální utažení zvýší důvěru a následně spotřebu a investice, ale nebylo moc fér.
**Asi nejznámější je v ekonomii J-křivka týkající se vývoje platební bilance po oslabení kurzu. Zde ale nejde o reakci na „množství“ vstupní proměnné, ale na její důsledky v čase. Je to v tomto případě podobné, jako u léčby řady nemocí – příznaky se nejdříve zhorší a až po čase zlepší.