Hned na začátku roku se v globální ekonomice objevuje anomálie, která může být předním kandidátem na anomálii roku. Jak upozorňuje třeba Gavyn Davies (viz Globální ekonomika popírá pesimismus, objevila se anomálie mezi USA a Evropou), eurozóně se nyní v oblasti ekonomického růstu pravděpodobně daří mnohem lépe, než Spojeným státům. Tento týden budeme přitom v oblasti pravidelně zveřejňovaných dat čekat asi zejména na pátek, kdy se ukáže, jaký byl růst americké ekonomiky v Q4 minulého roku. Podle konsenzu kleslo tempo růstu z 2 % na 0,9 %, třeba taková čeká pouze 0,5 % a jsou ještě větší skeptici.
Otázka není, zda americká ekonomika zpomalila, ale „nakolik“ a hlavně „na jak dlouho“. Zde je klíčovým prvkem vývoj soukromé spotřeby, která byla v posledním čtvrtletí pravděpodobně poměrně slabá. Kolegové z to přičítají vývoji počasí: Klesly výdaje na paliva a topení, ale zároveň nedošlo k tomu, aby lidé naspořené peníze utratili za něco jiného. A zde stojí za to se trochu zastavit na obecnější úrovni.
Trocha praktického teoretizování...
Hovoříme tu totiž v podstatě o tom, že došlo k pozitivnímu nabídkovému šoku, který se ale projevil zhoršením (!) ekonomické aktivity: Došlo k relativnímu oteplení, tudíž není potřeba tolik topit a možná nakupovat tolik teplého oblečení a podobně. Spotřebitel zareagoval tak, že poptávku v této oblasti skutečně snížil a nekupoval to, co díky onomu pozitivnímu šoku už nepotřeboval. Zachoval se ale jako naprosto saturovaný spotřebitel, který s dalšími penězi už nechce dělat nic jiného, než je spořit. Na to by ale musel někdo jiný více investovat, k čemuž nedošlo (sem se zase promítají investičně demotivující nízké ceny ropy).
Z těchto zamýšlených úspor se tak nestávají úspory realizované, ale jen „peníze pod slamníkem“ a ekonomická aktivita tak celkově klesá. Pozitivní nabídkový šok je tedy kvůli problémům na poptávkové straně proplýtván, Sayův zákon se pak stává pohádkou pro dospělé. Pokud by měli práci všichni, kteří pracovat chtějí, nejde vlastně o plýtvání, ale o optimalizaci. Jenže oni jí nemají...
...a rychle zpět k anomálii a možnému „vítězství“
Pokud je teze správná, měl by se vývoj rychle obrátit, soukromá spotřeba v USA zase posílit a celková ekonomická aktivita oživit. Pokud k tomu dojde, v úvodu zmíněná anomálie by mohla pomalu splaskávat. S výjimkou možnosti, že si eurozóna díky dalšímu zrychlování svůj atypický náskok neudrží. A jak ukazuje následující obrázek od Danske Bank, není to nemožný scénář.
Není třeba zdůrazňovat, že trhy měnové i další jsou už dlouho ukotveny v základním myšlenkovém modelu: Spojené státy rostou relativně rychle a tamní monetární politika bude utahována; eurozóna roste relativně pomalu a tamní monetární politika bude uvolňována. Pokud by měla výše uvedená anomálie přetrvávat (a hlavně pokud to bude kvůli negativnímu vývoji v USA), začne se tento model uvažování rozpadat. Ono k tomu asi dochází už nyní a projevuje se to odpovídajícím způsobem na trzích. Nejvíce by se to pak v budoucnu projevilo na eurodolaru.
Radovat by se z uvedené anomálie (tažené problémy v USA) samozřejmě neměly ani akcie. Pokud by pak náhodou považovaly za vítězství to, že Fed se kvůli vývoji v USA (a stále pravděpodobněji kvůli vývoji globálnímu) možná přetransformuje ve větší holubici, bylo by to Pyrrhovo vítězství. Návrat na JIPku je sice lepší, než ležet na ulici, ale nejlepší je neležet vůbec.