Poté, co byl v eurozóně ohlášen program kvantitativního uvolňování, došlo k prudkému oslabení eura k dolaru. Tato depreciace eura ale ekonomice eurozóny výrazněji nepomohla. Nedošlo totiž k výraznějšímu růstu podílu na zahraničních trzích a růst dovozů dokonce vůbec nezpomalil. Jak je možné, že znatelné oslabení společné evropské měny k dolaru nevedlo k očekávanému zlepšení v ekonomice eurozóny?
První příčinu objevíme při pohledu na vývoj kurzu eura k dalším významným měnám. Zatímco vůči dolaru došlo k prudkému oslabení, vůči koši měn euro výrazněji neoslabilo. Příčinou je zejména oslabování japonského jenu, měn rozvíjejících se zemí a čínského renminbi. Vůči koši měn tak kurz eura zůstává dokonce nadhodnocený – viz vývoj reálného váženého kurzu eura zobrazený v grafu:
K výše uvedenému se přidává i další faktor, kterým je nízká cenová elasticita exportů a importů eurozóny. Kvůli ní má změna kurzu jen omezený dopad na vývozy a dovozy. U exportů se dá tato nízká cenová elasticita vysvětlit tím, že v nich dominují exporty Německa, které tvoří sofistikované výrobky, u nichž je cenová elasticita nižší. U dovozů pak vysvětlujeme nízkou cenovou elasticitu specializací jednotlivých zemí na určitou produkci, která vede k tomu, že tyto země už nejsou schopny jednoduše nahrazovat dovozy zdražující domácí výrobou. V neposlední řadě je pak dopad slabšího eura k dolaru z hlediska vývoje exportů a importů tlumen tím, že korporátní sektor využil slabšího eura k tomu, aby zvýšil ceny a následně své ziskové marže.
Pokud by se mělo oslabení eura k dolaru projevit na ekonomice eurozóny výrazněji, musela by ECB přikročit k ještě razantnější depreciaci eura. V takovém případě by ale rostlo riziko, že jiné centrální banky budou na její snahu reagovat obdobným způsobem. Týká se to zejména Japonska a Číny.
Zdroj: Natixis