Zimbabwe už není v módě, za hlavní příklad monetární pohromy se nyní dává Venezuela. Její občané sebou nosí na nákupy bankovky v taškách. Očekává se, že ceny v této zemi letos porostou o 720 %, což představuje nejvyšší hyperinflaci na planetě. Co to ale vlastně hyperinflace je? Ekonomové v této souvislosti používají hranici 50% roční inflace, ale jasná definice neexistuje.
Američané hovoří o vysoké inflaci v případě, že ceny rostou například 12 – 13% tempem. Docházelo k tomu například na konci roku 1979 a na počátku roku 1980. Jde ale o něco úplně rozdílného od situace, kdy ceny rostou o více než 1 000 %, jako tomu bylo v Zimbabwe, Argentině či Výmarsku. Rozdíl by tedy měl být jasný, ale ekonom Thomas Sargent došel v roce 1981 k závěru, že hyperinflace končí až ve chvíli, kdy se centrální banka důvěryhodně zaváže k ukončení tisku velkého objemu peněz. Pokud by se totiž lidé domnívali, že například Fed by mohl začít tisknout peníze bez omezení, dolar by se mohl lehce vydat podobnou cestou jako venezuelská měna.
Sargentův pohled nám pomáhá pochopit, proč se zástupci Fedu tak obávají toho, že by Fed ztratil kontrolu nad inflací. Tento strach je tak velký, že během Velké recese odmítli zvýšit inflační cíl na 4 %. A i samotné kvantitativní uvolňování vzbudilo u některých jestřábů strach z hyperinflace. Osobně ale s podobným pohledem příliš nesouhlasím. Hyperinflace sebou nesou obrovské škody, ale obvykle k nim dochází v zemích, které mají hluboké politické problémy.
Například venezuelská vláda se pokoušela změnit kapitalistickou ekonomiku na socialistickou a zároveň omezovala demokratické instituce ve své zemi. Výmarská hyperinflace přišla po prohrané válce a v době, kdy musely být placeny obrovské sumy reparací. A i zde hrála roli nestabilní vláda, stejně, jako tomu bylo v Argentině a Zimbabwe. To nám ukazuje, že hyperinflace jsou alespoň částečně politickým jevem a ne pouze jevem ekonomickým.
Neměli bychom zapomínat ani na to, jak k hyperinflacím vlastně dochází. Hyperinflace totiž hodně připomíná situaci, kdy dochází k runu na banky či ke kolapsu bubliny na nějakém trhu. Lidé se snaží zbavit se měny, všichni se snaží o úprk. Hyperinflace tedy pravděpodobně není jen velmi vysokou inflací. Například modely, které analyzují vývoj v sedmdesátých letech, nepočítají s tím, že by došlo k „runu na měnu“.
Takový run by mohla spustit rychlá ztráta kredibility centrální banky, ale příčiny mohou být i jiné. Patřit k nim může také existence alternativní měny ve formě dolarů, eur, bitcoinů či zlata. Lidé jsou pak ochotnější opustit vlastní měnu. Podobně může fungovat zmíněná politická nestabilita, protože lidé mohou například uvěřit tomu, že nějaký diktátor se zmocní centrální banky a bude ji používat jen ke svému vlastnímu prospěchu.
Příčiny vzniku hyperinflace tedy ještě plně nechápeme. Jejich studium je relevantní zejména pro země, jako je Japonsko, které tíží vysoké dluhy a které používá agresivní monetární politiku a negativní sazby. Jde ale o politicky stabilní zemi, kde není nějaká lehce dostupná alternativní měna. Pokud je vznik hyperinflace jednoduchý, měly by se jí centrální banky skutečně hodně obávat. Pokud ale k jejímu vzniku musí existovat faktory, jako je politická nestabilita, je relativně bezpečné používat monetární stimulaci i k tomu, abychom dosáhli udržitelnosti fiskálních deficitů.
Autorem je ekonom Noah Smith.
Zdroj: Bloomberg