Bývaly doby, kdy se prezident Evropské rady Donald Tusk při vstupu Angely Merkelové do konferenčního sálu uklonil a poté jí políbil na ruku tak, že Merkelová z toho byla poněkud zmatená. Dnes už ale jejich setkání vypadají jinak. Tusk Merkelovou zdraví jen přes a spolu s tímto pozdravem děkuje balkánským zemím za to, že uzavřely své hranice uprchlíkům a „implementovaly část strategie EU, která by měla řešit uprchlickou krizi“. Merkelová se přitom snažila zabránit tomu, aby balkánská cesta byla uzavřena. Nechtěla, aby Řecko muselo řešit příliv uprchlíků samo. Kriticky reagovala i ve chvíli, kdy Rakousko oznámilo, že bude přijímat pouze omezený počet uprchlíků.
Tusk byl schopen dostat se na pozici prezidenta Evropské rady jen s pomocí Merkelové a dnes na ni útočí i on. Jde ale jen o další důkaz, že Merkelová ztrácí svůj vliv. Německo a Francie jsou ve svých postojích osamoceny, východní Evropa se přidala k Rakousku a vytvořila protimerkelovskou alianci. Je nutné uznat, že Merkelová se i přes rostoucí odpor proti svým postojům stále drží svých zásad. Zbytek Evropy je ale vnímá jako snahu zatáhnout EU do jejích rádoby vznešených plánů a nechat celou Evropu platit za jejich implementaci. Realita je ale taková, že po celé Evropě se staví ploty. Ty nejsou jen pokusem o zastavení přílivu uprchlíků. Představují rovněž symbol odporu proti Německu.
Pokrytectví Merkelové je jasně patrné na jejím postoji k uzavření balkánské cesty. Do Německa dnes přichází pár stovek uprchlíků denně a z uzavření hranic tak možná nejvíce těží právě Merkelová. Tuto politiku ale prosadili její odpůrci. A když Tusk chtěl, aby „uzavření balkánské cesty“ bylo po posledním jednání o krizi stvrzeno podpisy přítomných politiků, Merkelová to odmítla i přesto, že jde o pouhé konstatování faktu. Následovalo složité dohadování o terminologii a nakonec bylo schváleno, že „ilegální příliv migrantů po balkánské cestě skončil“. Jako kdyby to způsobila nějaká nadpřirozená síla.
Merkelová stále tvrdí, že uzavírání hranic nemůže uprchlickou krizi vyřešit. Velké naděje naopak vkládá do dohody s Tureckem. Podle ní by měla Ankara přijímat zpět uprchlíky, kteří se dostali až do Řecka. EU by místo nich měla přijímat uprchlíky přímo z Turecka. Turecko by mělo dostat pomoc ve výši 3 miliard eur a měla by se urychlit jednání o jeho vstupu do EU. Zda bude tento plán vůbec implementován, není zatím jasné. Merkelová by na jeho schválení potřebovala důvěru svých evropských partnerů. Jenomže tuto důvěru během posledních měsíců promrhala.
Například francouzský prezident Hollande plán okamžitě neodmítl jen proto, že se nechtěl dostat do přímého konfliktu s Merkelovou. Hollandův poradce tvrdí, že pro Francii je nepřijatelné naplnění dalšího bodu plánu, který představuje uvolnění vízové povinnosti s Tureckem. Poukazuje třeba na to, že Ankara neuznává pasy z Kypru, ovšem Kypr je členskou zemí EU. Turecko zatím ani nemá potřebnou kvalitu pasů na to, aby jejich držitelé mohli do EU vstupovat bez víz.
Řada zemí v EU by byla ráda, kdyby Merkelová ve svých snahách o prosazení dohody s Tureckem neuspěla. Podle nich jsou ploty na hranicích hmatatelným pokusem o řešení krize, zatímco diplomatické tanečky s Tureckem znamenají jen prázdné snění. Domnívají se totiž, že Turecku se nedá důvěřovat. I přes tohle všechno je ale nutné uznat, že Merkelová se snaží Evropu polidštit. Myslela si, že kdyby Německo přijalo uprchlíky, ostatní země by se nechaly jeho příkladem strhnout.
Merkelová tedy věřila v „humanitární nákazu“. Jde o hezkou myšlenku, která nemusí být tak úplně absurdní. Jedním z jejích problémů ale bylo načasování krize. Ta totiž přišla poté, co vliv Merkelové v Evropě už upadal. Příčinou byly její požadavky na plošné utahování opasků. Řada zemí se tak podivovala nad tím, že v jedné oblasti chce tvrdá opatření a poté zase ukazuje německou citlivost.
Merkelová byla slepá k tomu, jak málo je už Evropa od ní ochotná přijmout. Cenou za její politiku je růst vlivu pravicových populistů a rozdělení německé společnosti. A Evropa, která už není spojená, ale také rozdělená.
Autory jsou Julia Amalia Heyer, Peter Müller, Ralf Neukirch, Christoph Pauly, René Pfister a Christoph Schult.
Zdroj: Der Spiegel