Úvahy o tom, že na komoditním trhu konečně dochází k obratu, se dál vesele množí. Rád bych k nim dnes přispěl pohledem na širší dopad na jiné trhy a ekonomiku. Učebnicové hodnocení této situace je jednoduché: Ekonomika těží z poklesu cen komodit, protože jde o pozitivní nabídkový šok. Následně by měly těžit i trhy s akciemi, vyjma sektorů, které přímo souvisí s trhy komoditními. Jak ale ukázaly poslední roky a měsíce, praxe je složitější a pokles cen komodit může mít dokonce čistý negativní efekt. Pokud by tomu tak bylo, neměli by nyní mít z možného obratu na komoditních trzích radost pouze investoři, kteří se něj zaměřují, ale všichni ostatní. Bude tomu skutečně tak?
Klíčové je v celé této úvaze rozlišení nabídkových a poptávkových faktorů. Pokud ceny komodit porostou díky sílící poptávce v globální ekonomice, půjde o symptom celkového zlepšování ekonomické situace. Ten tedy bude ukazovat, že situace se celkově lepší a měl by jít ruku v ruce s pozitivním vývojem na akciovém trhu.
Pokud by obrat na komoditním trhu odrážel zejména nabídkové faktory – zejména nedostatečné těžební a výrobní kapacity, šlo by o negativní nabídkový šok v celé globální ekonomice. Ale jak bylo naznačeno výše, ani poté není vše ztraceno. Pokud do rovnice přidáme faktory jako jsou ekonomická situace zemí vyvážejících komodity a finanční zdraví společností z komoditních odvětví, negativní nabídkový šok ztrácí na své razanci.
Je tedy namístě nasadit si růžové brýle a očekávat, že komoditní trhy svým obratem výrazně přispějí ke zlepšení obrázku ve světové ekonomice a snad také pomohou váhajícím akciovým trhům? Já sám si v první řadě stále nejsem jistý, zda na komoditních trzích dochází k definitivnímu a plošnému obratu. Mým hlavním argumentem je Čína. Ta totiž nyní klame tělem a za cyklickým oživením schovává hluboké strukturální problémy. Z komoditní rally se tak může stát past. Pokud je skutečně pastí, návnada je lákavá:
Dejme ale tomu, že obrat je skutečný. Řada z nás má stále v paměti, jak se vyvíjela pokrizová monetární politika. První vlna uvolnění sebou nesla velké obavy z hypersupermegainflace. Tehdy byly mnohem opodstatněnější než dnes, protože v té době byly komoditní trhy ve fázi růstu. Byl to tedy hlavně následný pokles komodit, co umožnilo pokračovat v ultrauvolněné monetární politice. Jinak řečeno, útlum v Číně a její slábnoucí poptávka po oceli, mědi a dalších tvrdých aktivech umožnily vyspělým ekonomikách monetárně tlumit dopady ekonomické krize.
Pokud by se nyní měl vrátit silnější růst cen komodit, vracíme se ve výše uvedeném do bodu nula. V něm může být současná monetární politika zaříznuta tím, že se komoditní cyklus dostal opět do první – růstové fáze. Z deflačních problémů bychom se tak přesunuli do ještě horších - stagflačních. Růžové brýle by tedy byly namístě v případě, že by se komodity pouze stabilizovaly, možná mírně rostly, ale v podstatě by se staly nudnou oblastí, která se nijak výrazněji neprojevuje. Naděje, že se tak stane, snad není malá.