Thomasu Pikettymu se podařilo vzburcovat celý svět kvůli rostoucí příjmové nerovnosti, nyní otočil svou pozornost k Rusku. Pro ty, kteří si na vlastní kůži prožili přechod z komunismu do kapitalismu oligarchů, je jeho pohled v mnoha ohledech mylný. Nicméně některé jeho závěry by měly být brány v potaz při zvažování politiky vedené vůči Rusku. Piketty, Filip Novokmet z Paris School of Economics a Gabriel Zucman z University of California tvrdí, že oficiální data hrubě podhodnocují míru nerovnosti v Rusku. A následně i to, nakolik byla společnost okrádána oligarchy. Analýza je ale založena na velmi pochybných datech a tudíž bychom měli mít na paměti starý dobrý princip: Jestliže dáme nesmysly dovnitř, vyjdou nesmysly ven, píše Leonid Bershidsky pro Bloomberg.
Piketty pracuje s databázemi, které jdou v případě Ruska až do roku 1905. Bolševická revoluce ale se statistickými čísly řádně zatočila a plánovaná ekonomika kladla větší důraz na propagandu než na spolehlivá čísla. Piketty na základě svých čísel dospěl k názoru, že životní standard byl v Rusku v letech 1989–1990 asi na 60 – 65 % standardu na Západě. V polovině předchozího desetiletí pak dosáhl přibližně 70 – 75 % standardu západního.
Pokud někdo skutečně žil v Sovětském svazu, je pro něj podobné konstatování jen k smíchu. Stačí, aby si vzpomněl na fronty na chleba, toaletní papír či boty. Všeho byl nedostatek a tvrdit, že se tehdy žilo na 60 % západního standardu, je nesmysl. Takový rozdíl nyní panuje například mezi Polskem a Německem. Propast mezi tehdejším Sovětským svazem a západní Evropou byla ve skutečnosti mnohem větší. Když jsem se v roce 1992 poprvé dostal na Západ, konkrétně do Řecka, byl jsem v šoku z toho, jak jsou tam lidé bohatí. A zdálo se mi, že tuto propast nelze nikdy uzavřít.
Oficiální statistická data ze Sovětského svazu se ani zdaleka neblížila realitě. Během posledních let jeho existence panovala ve společnosti obrovská nerovnost, ta se ale projevovala zejména tím, jaký měl kdo přístup ke zboží a službám. Když proběhla transformace na kapitalismus, povaha nerovnosti se posunula směrem k tomu, jak ji chápeme na Západě. Tedy k nerovnosti v bohatství a příjmech. Vládní statistiky týkající se ruských příjmů byly ale i nadále téměř bezcenné. Piketty neměl na jejich základě činit pevné závěry a namísto toho měl přiznat, že snaha o jejich dosažení je v tomto případě marná.
Na jednu významnou věc ale analýza poukazuje: Na obrovský majetek, který Rusové drží v zahraničí. Ekonomický poradce prezidenta Vladimira Putina Sergej Glazjev odhaduje, že Rusové drží v zahraničí aktiva v hodnotě 1 bilionu dolarů a z toho se asi polovina do jejich země nikdy nevrátí. Hodnota těchto aktiv představuje přibližně 78 % produktu minulého roku. V této souvislosti se tak musíme ptát, zda současné sankce uplatňované proti Rusku jdou k jádru věci nebo to pouze předstírají. Nedošlo totiž k žádnému zmrazení aktiv, žádná vláda si nevzala za cíl ruská aktiva v její zemi. Pokud by tak Západ učinil a ruské peníze dal poté k dispozici pro postputinovský rozvoj demokracie v Rusku, šlo by o přelomový krok. Dalo by to ale práci a pravděpodobně by vyšla na světlo řada nepohodlných faktů o tom, jak se chovají některé západní firmy a politici. A do toho se nikomu nechce.