Britská soustava veřejného zdravotnictví National Health Service slaví letos 70. narozeniny, a tak nadešla vhodná chvíle ohlédnout se za minulostí NHS a zamyslet se nad její budoucností. NHS je už dlouho po celém světě zdrojem inspirace k debatám o zdravotní péči. Nebude-li ale zasazena na udržitelnějších základech, mohly by se její dějiny stát výstrahou.
Když byla NHS v roce 1948 založena, bylo její poslání zajišťovat kvalitní všeobecnou zdravotní péči směle radikální. Časem ovšem začala představovat základní pilíř moderního sociálního státu vedle vzdělávání a veřejného zajištění seniorů.
Neudržitelný systém léčiv
Dnes ale NHS čelí přibývajícím potížím důsledkem let „uskrovňování“ po finanční krizi z roku 2008, jakož i rozsáhlejších změn obchodního modelu ve farmaceutickém průmyslu. Řízení firem se čím dál víc točí kolem úzkých finančních ukazatelů, jakými jsou čtvrtletní výnosy, a tak farmaceutické společnosti strmě zvedly ceny léčiv a NHS nese vzniklé náklady. Věc je ještě o to horší, že mnohé léky by bez veřejných investic vůbec neexistovaly. NHS v Anglii loni utratila miliardu liber za nákup léků, které dostaly investice od britské Rady pro lékařský výzkum a dalších veřejných orgánů. Ve Spojených státech Národní ústavy zdraví (NIH) každoročně vynaloží přes 37 miliard dolarů na biolékařský výzkum, zejména v oblastech, které jsou pro soukromý sektor příliš riskantní. Celosvětově veřejnost platí zhruba dvě třetiny všech počátečních nákladů farmaceutického výzkumu a vývoje.
Vysoké ceny léků mohou mít po celém světě efekt domina přesahující oblast veřejného zdravotnictví. U dvou miliard lidí tvoří obrovskou překážku v přístupu k lékům a každý rok uvalí 100 milionů lidí do krajní chudoby. To kromě lidského strádání vyvolává vysoké ekonomické škody. Zmařený lidský kapitál zahrnuje nejen ty, jimž vlastní onemocnění znemožní vykonávat práci podléhající zdanění, ale i ty, kdo chybí v práci, aby se o ně starali.
Vůbec nejpodstatnější je, že je stále obtížnější najít rovnováhu mezi cílem zajistit pacientům přístup k účinnému léku, zvládat rostoucí zdravotnické výdaje a podněcovat inovace. I kdyby byl zajištěn přístup ke zdravotní péči a ceny dobře řízeny, pořád by tu byl problém se současným směřováním zdravotnických inovací. Nemoci, které nevedou k trhům s růstovým potenciálem, jsou do velké míry přehlížené. V letech 2000 až 2011 byla nově schválena pouze 4 % léčiv na opomíjené nemoci postihující převážně země s nižšími a středními příjmy. Naproti tomu 78 % nových medicínských patentů v USA mělo v letech 2005 až 2015 souvislost s léky, které jsou už na trhu. V Evropě v letech 2000 až 2014 zase 51 % nově schválených léčiv tvořily modifikované verze stávajících léků, které tudíž nepřinesly žádné nové zdravotní výhody.
Jak na transformaci?
Vzhledem k tomu, že zdravotnické soustavy často pacientům nedokážou poskytovat potřebnou terapii za cenu, kterou si mohou dovolit, a že inovace neřeší potřeby v oblasti veřejného zdraví, není současný stav udržitelný. Obnovení veřejného účelu poskytování zdravotní péče a inovací bude však vyžadovat onen druh transformace, s jakým před 70 lety přišli zakladatelé NHS.
Prvním krokem k tomuto cíli je potvrdit zásadní roli vlád ve vývoji nových terapií a léčiv. Namísto prostého financování inovací jim vlády musí začít udávat směr se stejnou mírou angažovanosti, jakou vnášejí do výdajů na obranu. To znamená vytvořit vazbu mezi financováním výzkumu předcházejícího výrobě a návaznými uplatněními a veřejnými cíli.
Farmaceutický průmysl bude nepochybně tvrdit, že zapojení vlády dusí inovace. Byl to ale právě státem řízený přístup zaměřený na splnění cíle, díky němuž se člověk dostal na Měsíc, vznikl internet a otevřela se cesta pro samořízená auta. Vlády a společnosti, jimž slouží, by měly být ctižádostivé, ale zároveň si vždy klást praktickou otázku: Čeho se snažíme dosáhnout?
Jakmile tohle víme, legislativní a regulatorní opatření lze nastavit tak, aby prosazovala naše kolektivní cíle a podporovala experimenty prováděné zdola. Ke stimulaci soukromých investic například mohou být lepší výherní ceny než ceny prodejní. Také postupy uplatňované při veřejných zakázkách by jistě mohly být lépe nastavené, aby směřovaly k inovacím.
Ještě podstatnější je, aby se tvůrci politik vypořádali s financializací farmaceutického průmyslu, která se namísto hodnoty pro všechny zainteresované soustředí výhradně na hodnotu pro akcionáře. Devatenáct farmaceutických společností, které byly v lednu 2017 na indexu S&P 500, utratilo v letech 2007 až 2016 za zpětný odkup vlastních akcií 297 miliard dolarů, aby zvýšilo cenu svých akcií, a tedy hodnotu akciových opcí držených jejich manažery. To odpovídá 61 % úhrnu jejich výdajů za výzkum a vývoj během téhož období.
Dokud bude převládat tento obchodní model, bude pokračovat cenové vydřidušství. Jak se nedávno přihodilo s jedním antibiotikem, výkonní ředitelé řeknou, že slouží akcionářům tím, že ceny nechávají růst, kam až je trh schopen snést, a že zneužívají práva duševního vlastnictví k dobývání monopolních zisků. Povolovat patenty se ohromně zkomplikovalo a získávají se spíš ze strategických důvodů než pro novátorství, jak bylo původně zamýšleno.
Chceme-li zdravotní péči uvést opět do souladu s veřejným zájmem, stále můžeme najít inspiraci v NHS. Misí jejích zakladatelů bylo vytvořit systém, který bude sloužit všem, pro příjemce služby bude zdarma a bude hledět na potřeby pacientů, nikoli na jejich platební schopnost. Dnešní tvůrci politik by tento základní úkol měli potvrdit. Jedině uvedením inovací do souladu s prioritami civilizované společnosti dokážeme konečně posunout zdravotní péči na novou úroveň.
Autorka: Mariana Mazzucato je profesorka zaměřená na ekonomii inovací a veřejný prospěch a ředitelka Institutu pro inovace a veřejný účel (IIPP) při britské UCL. Je autorkou knihy The Value of Everything: Making and Taking in the Global Economy, která byla zařazena do užší nominace na Knihu roku v oblasti ekonomie a podnikání podle Financial Times a McKinsey.
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org