Ekonomika nemá žádnou Hippokratovu přísahu. Kdyby ji měla, byli by s ní světoví lídři na štíru, kteří pod ušlechtilou záminkou záchrany lidských životů okopávají kotníky globální ekonomice. Cíl je takový: umístit hospodářskou aktivitu týdny až měsíce do stavu klinické smrti, dostat se s nejhoršího a pak pacienta resuscitovat. Možná to je nutné. Určitě to je nebezpečné, píše redaktor Bloombergu Peter Coy.
Protože se něco takového v takovém měřítku nikdy dříve nevyzkoušelo, není tu žádná rada starších, která by nám poradila. Plán budeme muset vymyslet za pochodu. Stejně jako se přetížení lékaři musejí rozhodovat, koho zachránit a které pacienty nechat svému osudu, budeme se muset rozhodnout, jaké sektory, firmy a zaměstnanci jsou nejvíce potřeba a záchranu nejvíce potřebují. Nakonec bude nutné přikročit k volbě mezi záchranou životů a záchranou živobytí. Čím více lidí se bude pomocí drakonických opatření dařit zachránit před koronavirem, tím více živobytí bude rozbito, v některých případech nenávratně.
Martin Eichenbaum z Northwestern University a další experti v nové studii vypočítali, že Spojené státy by přísnými opatřeními proti šíření viru mohly zachránit půl milionu životů, než kdyby nedělaly nic. To vše ale za cenu snížení letošní hospodářské produkce o desetinu.
Jedna ze zásad, o kterých by politici mohli při rozhodování za nás všechny uvažovat, tedy zní: Pokud musíte ublížit ekonomice, ať se to dá napravit. Ubližte, ale nezabíjejte.
Náhlé zastavení ekonomiky by mohlo způsobit ztrátu byznysu pro statisíce malých a středně velkých firem. Některé se zase rychle vrátí, v mnoha případech však bude tato ztráta trvalá. Rozpadnou se extrémně funkční týmy, které se dávaly dohromady roky. Zmizí synergie, a pracovníci, kterým se dařilo prosperovat v unikátních nikách, budou hledat práci u nových zaměstnavatelů, kteří nebudou mít sebemenší potuchy, kdo tito lidé jsou nebo co umějí.
“Mnoho informací je v naší společnosti usazeno v rámci korporací. Bankrot podniku vede ke ztrátě organizačního a informačního kapitálu – negativnímu šoku pro ekonomiku,” prohlásil nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz v roce 2014 na setkání mezinárodní ekonomické asociace IEA.
Kurzarbeit
Co máme tedy dělat? Elegantním způsobem, jak udržet firmy nad vodou, je německý kurzarbeit, zkrácená pracovní doba, ve kterém vláda dotuje platy zaměstnanců, kteří by jinak byli propuštěni. Kurzarbeit Německu pomohl vydrápat se minulé finanční krize rychleji než jiné evropské země, říká Markus Brunnermeier, ekonom na Princetonu pocházející z Německa. V německých šlépějích se teď vydalo několik skandinávských zemí, Británie i Česko.
Alternativou je půjčovat firmám bezplatně a levně, dokud krize nepomine. Pokud jde o Fed a velké korporace, je už ruka v rukávě. V pondělí americká centrální banka oznámila, že bude přímo nakupovat firemní ETF, což je pro ni velký krok.
Větším problém je dostat pomoc až k malým firmám, které při získávání peněz spoléhají více na banky než na trhy. Fed toto pondělí naznačil, že brzy zavede úvěrový program pro firmy z “hlavní třídy”.
Dalším Brunnermeierovým nápadem je, aby Fed začal účtovat bankám zápornou úrokovou sazbu – jinými slovy platit jim prostřednictvím diskontního okna za přerolování půjček, které poskytly malým a středním firmám.
V běžné recesi by bylo poskytování nových peněz dlužníkům na splácení úroků u starých půjček považováno za pochybení, za mrhání vzácným kapitálem na vydržování zombie místo toho, aby byl nasměrován do nových investic vytvářejících pracovní místa.
Firmy, které potřebují pomoc, nejsou zombie. Udržet je nad hladinou není hřích, ale nutnost. “Je to obrat v myšlení o 180 stupňů,” říká Brunnermeier.
Zabránit hromadným bankrotům
Stiglitz je zase obhájcem konceptu “super kapitoly 11” amerického bankrotového zákona. Ta by zamezila masovým bankrotům. Podle ní by státem podporovaná instituce “konsolidovala problémové podniky a paralelně rozhodovala – a toto je klíčový bod – jak vyřešit jejich problémy v rámci společné procedury”, napsali Stiglitz a Marcus Miller z University of Warwick už v roce 2010.
Stop přímé pomoci
Podle Deborah Lucasové z MIT by firm neměly dostávat přímou pomoc, jako jsou granty, protože nabídnuté peníze si vezme každá firma, I kdyby její manažeři věděli, že situace už je neudržitelná. Úvěry fungují lépe. Manažeři si obvykle nevezmou půjčku, když nečekají, že ji splatí, protože bankrot by je mohl dostat před bankrotový soud. Spojovat úvěry s podmínkami - třeba požadavkem na nepropouštění-je ale také chybou. Manažeři si často raději nechají peníze utéct, než aby si svazovali ruce, tvrdí také Lucasová.
Záchrana státem
Státní záchranné programy populární nejsou. Pomoc potřebují také jednotlivci – zvýšení příspěvků v nezaměstnanosti a jejich prodloužení je nasnadě. Smysl dává i odklad splátek dluhu. Proces záchrany společností by se mohl mezitím ošklivě zvrhnout. Spoluzakladatel Second Foundation Partners Ben Hunt vypočítal, že zpětné odkupy akcií uskutečněné čtyřmi největšími aerolinkami překonaly v letech 2014 až 2019 jejich volný cash fow – obohatili se vedoucí a pracovníci a akcionáři, ale firmy samotné na krizi nebyly připraveny.
Je rozumné spojit pomoc, kterou firmy dostanou, s podmínkami. Převzít výměnou za pomoc část vlastnických podílů – o čemž podle svých slov uvažuje americký ministr financí Mnuchin – by pro daňové poplatníky bylo alespoň trochu světlým bodem, za cenu, že by se Spojené státy o stupínek přiblížily socialismu ve stylu Bernieho Sanderse.
Rozumné je vybrat, jaké firmy zachránit. Aerolinky jsou možná životně důležitou infrastrukturou. Kasina a okružní plavby nikoli.
Pomoc by se měla soustředit na nejkřehčí druhy firem, což bývají ty, které nemají dost fyzických aktiv. Jakmile takovým firmám zmizí zaměstnanci, zbývá minimální nebo nulová hodnota. Malé firmy, které v USA zaměstnávají skoro polovinu pracovní síly, jsou takovými firmami mnohem pravděpodobněji než velké korporace.
Politika by při takovémto rozhodování měla hrát minimální roli, napsal také Roy. Což se snadno řekne, ale hůře udělá. V letech 2008 a 2009, když se vlády Baracka Obamy a George Bushe ml. snažily zachránit a Chrysler, se zainteresované subjekty ze všech snažily protlačit svoje zájmy do rozhodování o tom, jaké smlouvy a jaké továrny uzavřít, ukazuje nová kniha od Brian Deese, Stevena Shafrana a Dana Jesteho.
Záchranné programy a pomoc jednotlivcům budou neskutečně drahé. Je možné, že dvoubilionový stimul, na kterém se dohodli američtí vyjednavači, nebude poslední. Léčba však musí být agresivní, aby uspěla. Polovičatá řešení a šetrnost to nedokážou.
Cokoli se dělá, musí se udělat brzo. Firmy už začaly propouštět a čím větší škodu utrpí, tím těžší pro ně bude dostat se zpátky, napsal Coy. Nejjistějším způsobem, jak zachovat podporu omezením, která chrání veřejnost před Covid-19, je zmírnit škodu, kterou tato omezení působí ekonomice.
Zdroj: Bloomberg (redakčně kráceno)