Značnou část viny za nezdar Ameriky při zvládání COVID-19 nese zlovolná a neschopná Trumpova administrativa. Svůj vliv má ale i další, méně zřetelná příčina: Connecticutský kompromis z roku 1787, který hned od počátku zmrzačil americkou demokracii a podlamuje v důsledku toho reakci Kongresu na pandemii.
Při ústavodárném shromáždění roku 1787 se státy svářily o základ zastoupení; malé státy se dovolávaly rovnosti států, kdežto ty velké rovnosti lidí. Kompromisem bylo zřízení dvoukomorového zákonodárného sboru, kde jedna komora patří lidu a druhá státům. Ve Sněmovně reprezentantů jsou v poměru ke svým počtům zastoupeni lidé; v Senátu má každý stát dva senátory, bez ohledu na tamní počet obyvatel.
Čtyři největší státy současnosti – Kalifornie, Texas, Florida a New York – proto disponují jen osmi ze sta křesel v Senátu, byť tvoří třetinu populace USA. Osm hlasů mají také čtyři nejmenší státy – Wyoming, Aljaška, Vermont a Severní Dakota –, kde dohromady žije 1 % obyvatelstva.
Vezměme ještě do úvahy příjmovou nerovnost, která se často měří pomocí Giniho koeficientu, kde nula představuje dokonalou rovnost a jedna znamená dokonalou nerovnost (veškeré příjmy pobírá jediná osoba). V USA Giniho koeficient dosahuje 0,42 – nejvýš mezi bohatými zeměmi. Kdybychom přesto užili téhož měřítka nerovnosti na zastoupení v Senátu, dospěli bychom k ještě vyšší hodnotě 0,50. Hlas voliče ve Wyomingu má oproti voliči v Texasu desetinásobnou váhu. A jelikož legislativa musí projít oběma komorami, koalice menších států dokážou snadno blokovat opatření, která jsou v zájmu velké většiny obyvatel. Právě to Senát často skutečně dělá.
Geografická distribuce případů COVID-19 a souvisejících úmrtí je ještě méně rovnoměrná než rozložení hlasovacích sil ve volbách do Senátu. Počítáno k 8. červenci, došlo k 45 % ze 125 000 zaznamenaných úmrtí na COVID-19 v pouhých čtyřech státech – New Jersey, New Yorku, Massachusetts a Illinois – a k 70 % v deseti státech. Úmrtí byla zaznamenána ve všech státech; úhrn obětí na Aljašce, Havaji, ve Wyomingu a Montaně ale dosahuje jen asi 80. Nejméně postižených 25 států ztratilo celkem 8 000 osob – 6,4 % národního součtu.
Když americký prezident Donald Trump 13. března vyhlásil národní stav nouze, došlo k omezení pohybu osob po celé zemi víceméně jednotně. Nouzový stav byl národní a Kongres reagoval schválením čtyř samostatných opatření na nadstranickém základě. Časem se však omezení jednotlivých států rozvolnila – oficiálně i neoficiálně – s mnohem menší jednotou než původní zmrazení. Ve srovnání s obyvateli států jako New York, New Jersey a Massachusetts, kde bylo umírajících či zemřelých mnoho, se lidé v místech s nevelkým rozsahem nákazy a nízkým počtem úmrtí začali pohybovat volněji. Chuť Senátu schválit další nouzové výdaje rychle opadla.
Demokraty ovládaná sněmovna v převážně stranicky rozděleném hlasování schválila 15. května návrh zákona o sloučených nouzových řešeních v oblasti zdravotnictví a ekonomického oživení (HEROES). V senátu ale legislativa od té doby nijak nepokročila. Republikánská většina v této komoře je přímým důsledkem kompromisu roku 1787, který přiznává výrazně neúměrný podíl křesel venkovským, řidčeji osídleným státům, které se kloní k republikánům.
Scéna tak byla už dlouho přichystána k tragédii. Zanedlouho se virus začal šířit na jihu a jihozápadě, kde dříve nízké míry úmrtnosti pobízely k všeobecné nonšalanci. Jakmile tvůrci politik zjistili, že počty nakažených a zemřelých strmě narůstají, pokusili se postup opětovného otevírání zvrátit. Zdá se však, že už bylo pozdě, a infekce teď vlivem cestujících ze států na jihu a západě znovu ohrožuje východní státy.
Bez národního plánu, natož ústavy, která by umožňovala centrální řízení, se každý stát drží vlastních instinktů a domnělých zájmů, obvykle krátkozrace. Za volného cestování mezi státy bude teď virus v zemi přeskakovat sem a tam, dokud nebude k dispozici očkování nebo nebude dosaženo kolektivní imunity (za předpokladu, že trvalá imunita je vůbec dosažitelná).
Jak bude přibývat obětí ve státech, které dříve zaznamenaly méně případů, Senát se patrně začne určitou verzí návrhu zákona HEROES zabývat. Tato výpomoc bude naléhavě potřebná, jelikož dávky v nezaměstnanosti vyprší na konci tohoto měsíce a nejpostiženějším státům brzy dojdou peníze. Bylo by jí však zapotřebí méně, kdyby Senát prokázal vůdčí schopnost dřív. Koordinovaná národní strategie omezení pohybu osob mohla sice vyústit v pomalejší návrat do práce, ale byla by udržitelnější než aktuálně se odehrávající chaos.
Buď jak buď, nákaza se nyní přesouvá z „modrých“ (demokratických) do „červených“ (republikánských) států. K 8. červenci se podíl úmrtí ve 26 státech s republikánskými guvernéry (oproti 24 státům s demokratickými guvernéry) zvýšil na 29 %, a to z 22 % na konci března. Republikánské guvernéry pravděpodobně ve srovnání s jejich demokratickými protějšky víc ovlivňují zhoubné dezinformace, které vypouští Bílý dům a jeho mediální spojenci. V projevu otevřeného pohrdnutí vědeckými doporučeními se nedávný úvodník Wall Street Journal vysmíval Harvardově univerzitě coby „jedné z posledních institucí v Americe, která se ještě nenaučila obezřetnosti před prováděním radikálních změn na základě modelů vypracovaných experty v oblasti veřejného zdraví“.
Nicméně domnívám se, že kdyby republikánské zákonodárce a guvernéry nahradili demokraté, situace by se v mnohém nelišila. Problém tkví v absenci centrální, vymahatelné národní strategie v zemi s federálním systémem, jejž v posledku ovládají místní orgány reagující na vlastní potřeby a domnělá rizika. Bylo odjakživa zřejmé, že bude těžké žádat lidi o oběti ve prospěch vzdálených jiných osob, kvůli zmírnění rizika, které ve svých komunitách nepozorují.
Moc států představovala problém ve Filadelfii roku 1787 a zůstává jím dodnes. Za příčinu mnoha sociálních neduhů se často uvádí nerovnost. Jako by ekonomická nerovnost Ameriky nebyla dost zlá, teď ještě její demokracii citelně podlamuje institucionalizovaná zastupitelská nerovnost.
Angus Deaton, laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2015, je emeritní profesor ekonomie a mezinárodních věcí na Fakultě veřejných a mezinárodních věcí Princetonské univerzity a děkanským profesorem ekonomie na Jihokalifornské univerzitě. Je spoluautorem knihy Deaths of Despair and the Future of Capitalism (Princeton University Press, 2020).
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org