Podle příměru k čekání ve frontách to tak působí. Paralela mezi Společnou zemědělskou politikou EU a dřívější RVHP se tak přímo nabízí. Zaniklá RVHP kromě politické ideologie chtěla minimalizovat výrobní náklady na produkt. Plánovaná pětiletka dotažená až na jednotku vytěženého uhlí per den, byla předpokladem teoretické optimalizace výrobního taktu a minimalizace nákladů čehokoliv. Pravděpodobně, Společná zemědělská politika je sociální úlitbou, a to jen proto, aby si zemědělec-soukromník neřekl "nezaseju" a my pak neměli hlad. Jistě je velmi obtížné si představit v dnešní době, že by snad mohl v Evropě vzniknout nedostatek potravin, ale cenový výkyv rýže v Asii začátkem roku připomenul, jak začínají revoluce. A to byla pouhá spekulace na trzích, nikoliv neúroda. Takže nemít dokonale zajištěnou zemědělskou politiku a spoléhat na dobrou úrodu je asi totéž, jako pranýřovat ČEZ za možnost fixace ceny na 2 roky, když nikdo NEMÁ jistotu, co recese s cenou elektřiny vyvede a kterým směrem. Společná bankovní politika v příměru k zemědělské politice je strašení dosud neexistujícím bubákem, který by neměl ani obrysy nebýt finanční krize. Správné by bylo, aby státy nelily miliardy do bank, pojišťoven a průmyslu, jak se dnes děje. Pokud tedy státy dělají to, co dělat nemají, pochopitelně zní hlasy po zesílené kontrole. Říkejme tedy do éteru, že společná bankovní politika by byla dlouhodobě katastrofální, ale řekněme taky pravdu, že je katastrofální nalívání miliard daňových poplatníků někam, kde to možná nepomůže. Je to souboj kdo s koho - buď bude člověka platit privátní sektor (mzda) nebo stát (dávky). Státy dodnes investovaly do finanční krize zatím zlomek toho, co by činily dávky v případě, kdyby se miliardy nenalily a vše šlo ke dnu ještě rychleji než jde. Namísto společné bankovní politiky by měly národní banky sami od sebe identifikovat příčiny finanční krize a příslušné produkty vymítit /tzn.prosadit proti politické vůli/. Když budou národní banky schopny odhalit latentní problém, když budou schopny prosadit jeho řešení proti politickým zájmům, potom nebudou muset úředníci národních bank strašit centralizací. Proč se snižují úrokové sazby dramaticky už nyní a nepočká se na opětovný nárůst zaměstnanosti /zaměstnanost bude ještě nějaký čas klesat/, když je evidentní, že úvěry se nezlevňují, pouze se zvyšuje marže komerčním bankám /dostávají dvakrát/ v době, kdy jim klesl obrat? Jenom proto, že nehrozí inflace? Co se stane, až se díky recesi (po)zastaví stroje kvůli nadprodukci natolik, že nabídka najednou nebude stačit poptávce, která vyžene ceny nahoru? Budeme raději hlídat inflaci nebo raději rozjíždět stroje? Roli státu ve finančním sektoru bych nepřeceňoval. Spíš jeden stát přecenil schopnost jedné centrální banky, která dala zelenou stavebnímu sektoru /z politické vůle/. Všechny státní instituce jsou prezentovány lidmi z masa a kostí a je dobré mít to štěstí vědět, že i v bance bank pracují lidé s naprosto jasným politickým uvědomněním. Věřme, že nás z recese bezpečně vyvedou do konjunktury /není zde myšleno "recese=nadsázka"/. H.
Mudrc
