Na konci minulého sloupku (ZDE) jsem avizoval rozhovor, který poskytl Terrenci McNallymu Michael Lewis, autor světově známého románu „Liar’s Poker“. Ten zatím (bohužel) v češtině nevyšel, ale pokud se k němu dostanete v originále, doporučuji si jej přečíst – je to s mírnou literární nadsázkou (byť výsostně faktograficky) psaná zpověď obchodníka s dluhopisy u společnosti Salomon Brothers, kde Michael Lewis pracoval. Tuhle firmu na bankovní mapě už nenajdete, spolkla ji – jako hromadu jiných - . Možná také proto se nyní M. Lewis věnuje spíše publikační činnosti a v mezičase působí jako komentátor pro agenturu Bloomberg. V rozhovoru možná nenajdete mnoho originálních myšlenek, ale „opakování je matka moudrosti“.
Jenom pro úplnost, v přepisu rozhovoru je pro zkrácení použito „TM“ = Terrence McNally a „ML“ = Michael Lewis.
TM: V roce 1970 šlo pouze 5 % absolventů harvardské univerzity pracovat do oblasti financí. V roce 1990 už to bylo 15 % a v roce 2007 dokonce 20 % absolventů a 10 % absolventek Harvardu plánovalo začít kariéru v investičním bankovnictví.
ML: A polovina toho zbytku se na Wall Street hlásila, jenom se tam pak nedostala. Jde o radikální misalokaci lidského talentu. Můžete říci, že jde o víru ve volný trh, ale ve skutečnosti jde o raketový růst kultury finanční manipulace.
TM: Po mnoho let lidé tvrdili, že Amerika se přeměňuje z průmyslové ekonomiky na ekonomiky služeb. Podezírám je, že většina měla na mysli segmenty jako fast-food, IT, zdravotnictví a možná také právní služby. Jen málokdo viděl tu obrovskou roli, jakou hrál a hraje finanční sektor.
ML: Přesně tak to je. Celé to má také další analogie. S tím, jak segment subprime hypoték začal bankám generovat pohádkové výnosy, Ti kteří byli v tomto sektoru „namočeni“ rostli na důležitosti. Takže v okamžiku, kdy se celý byznys stával více a více křehký, půjčky se stávaly více a více rizikové a finanční páka se stávala více a více přehnaná, pak Ti samí lidé říkali, že je třeba pokračovat dál. I když se našly hlasy které tvrdily, že ne…
TM: Takže občas se našel někdo, kdo byl příčetný a konzervativní.
ML: Jistěže ano, jen v dané bance dlouho nevydrželi…
ML: Chtěl bych možná porovnat to, co se dělo uvnitř Merrill Lynch a co se děje uvnitř Spojených států. Máme tu naší malou firmu s názvem United States of America. V posledních třiceti letech byli ti, kteří měli nejvíc peněz na rozhazování, zapleteni ve hře s názvem „finanční manipulace“. A nyní mají ti samí lidé extrémně přehnaný vliv na to, jak je tato korporace řízena…
TM: Tou firmou jsou Spojené státy, resp. americká vláda..
ML: Nyní jsme v bodě, kdy bychom měli začít radikálně měnit a reformovat finanční systém a žádný zástupce Wall Street (s logickým střetem zájmů) by v tomto procesu neměl mít velký vliv. Místo toho se administrativa prezidenta Baracka Obamy snaží věci měnit tak na „půl plynu“ – a Wall Street je v tomto procesu zapojena jako ten, kdo píše nová pravidla.
Podle mě se domnívají, že jim na tento logický nesoulad nikdo nic neřekne, ale politicky jde o velmi nebezpečnou hru. Existuje reálná šance, že se lidé naštvou a pak se celý proces bude jen těžko kontrolovat.
TM: Domníváte se, že budou těžkosti až se ukáže, že to, co administrativa odsouhlasila, nefunguje?
ML: Přesně tak to je. Nebude to fungovat a ten zmatek, který v mezidobí vytvořili bude mít na ekonomiku dlouhodobý efekt. Po dlouhou dobu budeme žít v křehké ekonomice a to s sebou přinese deziluzi a zlost. Podle mě se význam Wall Street propadne ještě mnohem více. Je jenom s podivem, že k tomu ještě nedošlo. A nedošlo k tomu proto, že za posledních třicet let se vliv Wall Street stal součástí vzduchu, který dýcháme…
TM: Podle všeho to vypadá, že to není jenom o finančních kontribucích politikům – i když i toho je všude kolem hromada – ale i o tom, že ti nejlepší a nejbystřejší…
ML: …chtějí pracovat na Wall Street. Pokud nyní pracujete ve Washingtonu a jste nějak zapojen do debaty ohledně reformy Wall Street, když jste regulátor v rámci SEC, když jste ve Federal Reserve nebo v U.S. Treasury a přemýšlíte, co budete dělat za nějakou dobu – až přestanete s tou nudnou a špatně placenou práci – je zde cesta ven. Dostanete zaplaceno miliony dolarů ročně a půjdete pracovat pro .
Nemyslím si, že lidé zapojení v procesu reformy Wall Street jsou si tohoto vědomi, podle mě se to prostě stalo přirozenou součástí tohoto světa. Současné nastavení odměňuje ty, kteří činí rozhodnutí a ti tento stav rozhodně nechtěji změnit. Ve skutečnosti si nějaký jiný systém nedokážou představit. Nedokážou si představit kompletně „zkrocený“ finanční sektor, který skutečně produktivně slouží ekonomice.
TM: Nikdy se nezeptají – „Jak pomůžeme lidem?“ Nikdy se totiž nedostanou za úvahu – „Jak pomůžeme vlastním bankám?“
ML: Premisa celého záchranného plánu totiž nikdy nebyla „Jak vlastně zachráníme bankovní sektor?“ V USA je nepřeberně bank a ne všechny byly zapojené do segmentu subprime hypoték. Když už začnete rozdávat peníze bankám, logicky je asi budete nejdříve dávat těm, kteří nedělají stupidní rozhodnutí. Ne tak v USA – tady jdou peníze na účty bank, které právě taková rozhodnutí dělaly a kterým reálně hrozil bankrot.
Mnohem zajímavější je v tomto kontextu sledovat, jaká byla vlastně původní myšlenka celého záchranného plánu – jak pro Bushovu, tak pro Obamovu administrativu: a) tyto banky nelze znárodnit, b) věřitelé bank nesmějí být za žádnou cenu poškozeni a nesmí utrpět ztráty.
TM: ...za to, že udělali tyhle nesmyslné investice.
ML: A tak máte vlastně jenom jednu cestu: dejte bankám peníze a nechte jim je, dokud se z toho „nevylížou“. Kongres vypsal de facto bianco šek na 700 miliard dolarů před pouhými šesti nebo sedmi měsíci. Pak se podpora Kongresu dalšímu rozhazování peněz poněkud snížila, tak banky dostávají další peníze – jaksi potajmu – ve formě půjček s nulovým úrokem ze strany Federal Reserve. Tyto peníze obratem investují do státních dluhopisů a nechají si rozdíl výnosů a nákladů (kde nákaldy jsou efektivně = 0).
S mírným odstupem se nemůžete nezeptat – „Co je to za společnost, kde pro bankéře platí socialismus a pro všechny ostatní kapitalismus?
TM: Lidé si pro sebe říkají – „To je pro mě příliš složitý…“
ML: …a „Oni přece vědí, co dělají.“ Faktem ovšem zůstává, že nevěděli co dělají před rokem a není proto třeba předpokládat, že vědí co dělají právě nyní. Je to metoda pokusu a omylu s dvojitým standardem – zisky jsou v bankovnictví privatizovány, ztráty jsou socializovány.
TM: Kdy podle Vás dojde k napravení tohoto stavu?
ML: Za pár let. Je velmi těžké soudit, co přesně se nyní ve Washingtonu děje, ale dá se dovozovat, že se prezident Obama na celou situaci podíval a řekl si, že když se bude opravdu pečlivě věnovat bankovnictví, nestihne reformu zdravotnictví, změny klimatu a všechno ostatní. Tak to tuto problematiku rozhodl nějak „zflikovat“ a vrátit se k tomu později.
TM: Kdy se to všechno provalí?
ML: Velmi brzo…
TM: …kardinální otázka však je „Zhorší se společenské klima před tím, než k tomu dojde?“
ML: Nepochybně. Pokud akceptujeme úvahu, že za finanční krizí byla sada zcela chybně nastavených pravidel, zcela chybně nastavených modelů odměňování…a současně se snažíte při procesu „reformy“ zachovat status quo, celý problém se bude opakovat. To je to, oč tu běží…v určitém bodě v čase bude potřeba zcela změnit pravidla hry.
Zdroj: http://www.huffingtonpost.com/terrence-mcnally/qa-with-michael-lewis-par_b_249538.html
Příště na téma „starého psa a nových kousků,“ kterým ho nelze naučit…
Hezký týden,