Studie „Natural resources and corruption: Is democracy the “missing link”?“ (Sambit Bhattacharyya, Roland Hodler, 2009), poukazuje na to, že země bohaté na přírodní zdroje často doprovází vysoká míra korupce a celkového „nepořádku a neřádu“ ve společnosti. Tím přepínačem, který rozhodne, zda velké přírodní bohatství je pro zemi darem, či prokletím, je podle této analýzy demokracie.
Pohleďme pro demonstraci na dva grafy – první ukazuje vztah mezi korupcí a přírodním bohatstvím v demokraciích, druhý popisuje této vztah v nedemokratických zemích:
Zdroj: Natural resources and corruption: Is democracy the “missing link
Čím nižší je Index korupce na ose Y, tím zkorumpovanější je země – u nedemokracií tak vidíme že čím více uhlí, ropy, rudy…, tím větší je tam korupce; u demokracií platí opak. Teorií na to, proč v nedemokraciích s hmotným bohatstvím ve formě přírodních zdrojů bují korupce a neřád je více; faktem je, že přes tuto výhodu je z hlediska většiny ve společnosti naprosto negována a jen málo jedinců si užívá darů země.
Výše uvedené je jistě zajímavé samo o sobě. A ač se to nezdá, je to relevantní i pro nás, ač naše přírodní bohatství je relativně omezené. Již několikrát jsem se zde pokoušel argumentovat v tom smyslu, že nastává doba komodit a energií. U nás se to bude stále více projevovat zejména v oblasti energetiky; jednou z možných reakčních strategií je například vybudovat z nás nukleární velmoc. Pokud tak nebudeme kvůli naší pohodlnosti kvantifikovat všechna rizika, vedlejší náklady a nebudeme brát v úvahu klíčové, ale nedořešené otázky jaderných elektráren, svým způsobem bychom tak získali ekvivalent přírodního bohatství (jen na čas). Pokud vše půjde dobře, jaderné elektrárny by se totiž staly (opět zdůrazňuji - na čas), naší významnou výhodou v, po energii žíznící, Evropě (co potom?).
V tomto článku ale nechci detailně rozebírat pro i proti další expanzi jaderných elektráren, jen pro eliminaci možných nejasností – pokud by se hlasovalo, byl bych jednoznačně proti (asi jako jeden z mála). Co zde ovšem chci zdůraznit je to, že i kdyby nám tato strategie (či jakákoliv jiná – průmyslová, hospodářská) vyšla se vším všudy, pokud u nás bude místo řádu neřád, moc si to neužijeme. Naopak – pokud překročíme jemnou hranici mezi demokracií pouhé formy a demokracií formy i obsahu, může se stát, že rostoucí materiální bohatství nám jen uškodí. Přepínač, který určuje, zda zdroje prospívají, či škodí, budeme prostě mít ve špatné poloze. Obávám se, že nedávný vývoj ukazuje, že tyto obavy liché nejsou.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.