Quod licet iovi non licet bovi

Každý korekční pohyb na trzích si nachází své odůvodnění. Není tomu jinak ani dnes. Rozšiřování kreditních spreadů a pokles akciových trhů je tentokrát přičítán na vrub špatné fiskální morálce v jihoevropských zemích. To, že Řecko podvádí při reportování svého vládního deficitu a nikdy se nemělo stát členem eurozóny, se ví už drahnou dobu. Nikdo tomu však nevěnoval patřičnou pozornost. Teprve současná krize zapříčinila střízlivější přístup kreditorů a následné vyvalení problému. Má-li něco sloužit jako ilustrativní příklad nevyhnutelnosti finančních krizí, nenašli bychom lepší.

O Řecku a Španělsku čtěte také:

• Salta mortale španělských financí: Od přebytku 2007 ke schodku 11,4 % 2009. Pod 3 % do 2013? Řecko děsí... 
• Roubini: Východní část EU je značně nesourodá, část zemí finančně křehká
• Roubini: Řecko je pro budoucnost eura problém, Španělsko však katastrofou

Řecké problémy se státním zadlužením jsou pro Evropskou unii stejně marginálním problémem, jako kolaps financí v pobaltských zemích. Útok na španělský fiskál je už vyšší ligou. V této souvislosti si nemohu odpustit drobnou poznámku směrem k jeho iniciátoru panu Roubinimu. Zajímalo by mne, proč vedle Španělska a Portugalska nezmínil v Davosu taktéž jiného středomořského požírače peněz, Itálii. Je známo, že italské ministerstvo financí muselo před svým vstupem do eurozóny provést několik spletitých derivátových transakcí, jimiž si dopomohlo ke splnění maastrichtského kritéria o tříprocentním státním deficitu. Nenapadá mne nic jiného, než že pan Roubini, přestože je finanční celebritou a mediálně vlivným analytikem, je taktéž jenom člověkem a velmi dobře chápe obsah rčení, že není radno dráždit hada bosou nohou. Oním hadem může být současný charizmatický italský předseda vlády. Pro nikoho, ani pro tak známého člověka, jakým Roubini je, by nebylo nic příjemného, dostat příslovečnou obálku se zlomenou tužkou (samozřejmě ne doslova). Tato epizodka mne utvrdila v mém dlouholetém přesvědčení, že žádný analytik není nestranný a stoprocentně spravedlivý a autocenzura patří do jeho velmi frekventovaného instrumentária.

Taktéž se ukazuje, že stále platí klasické rčení, které jsem použil v nadpisu, pro změnu v případě Itálie.