Patřím k té nesmírně šťastné generaci Evropanů, která na vlastní kůži nezažila útrapy války. Nejblíže krutostem a zabíjení jsem se ocitnul jako dítě, když mi otec popisoval, jak byl svědkem, když se v roce 1945 jeho rodnou vesnicí několikrát přehnala fronta tam a zpět. Okolí bylo po několik dní poseto hnijícími mrtvolami německých a ruských vojáků, které se ze strachu o život nikdo neodvážil odklidit. Pamatuji se, že jsem se ve své naivní dětské dušičce dlouho těšil, jak to bude „cool“, až budou zase ulice pokryty mrtvolami a já to uvidím na vlastní oči. Naštěstí jsem se toho nikdy nedožil. Podruhé jsem si uvědomil, co to válka znamená, když se mi v roce 1999 omlouval můj americký broker za to, že jejich letectvo bombarduje Bělehrad, jelikož se mylně domníval, že jsem Srb.
Nedávné události poměrně přesvědčivě ukazují, jak plytce je v nás zakořeněna idea jednotné Evropy a jak málo stačí, aby se probudil spící démon nacionalismu, jež po staletí hýbal evropskými dějinami. Venuše Milétská se vztyčeným prostředníkem na obálce předního německého žurnálu, kvitovaná řeckým bojkotem německého zboží a povzdechem po neuskutečněných reparacích za zločiny druhé světové války, nás vrací o šedesát let nazpět. Islandští Vikingové, kteří ještě naposled, dříve než opustí nadobro svůj kus skály uprostřed Atlantiku, oloupili, tak jak ostatně po staletí patřilo k jejich dobrým zvykům, své britské a holandské sousedy o životní úspory, nás pro změnu vrací do raného středověku. Říkám si proto, že myšlenka Evropské unie, přes všechna svá negativa a porodní bolesti, nebyla až tak špatným nápadem.
Filosofové, biologové a sociologové se stále přou o to, co je příčinou válek mezi národy. Ve většině těchto názorů je více ideologie než racia. Nejzajímavější teorii na toto téma vytvořila podle mého názoru americká antropoložka (a zanícená feministka) Margaret Meadová. Tvrdí, že válka, neboli organizovaný střet dvou skupin jedinců za účelem zabití co největšího počtu protivníků, je pouhým lidským vynálezem podobně jako kolo nebo fotbal a je možno lidi tento odporný zlozvyk odnaučit nebo jej zakázat. Přestože se mi tato teorie líbí, obávám se, že přimět lidi neválčit, bude nadmíru těžký oříšek. V Evropě už snad nacionalistické tendence nikdy nepřerostou v otevřený konflikt. Jsou však na světě jiná místa, kde to vidí jinak.
Nebudu již nudit a přejdu raději k věci. Celou dobu mi jde vlastně jenom o jedno. Chci se s vámi podělit o grafy, které popisují současný stav v oblasti celosvětových výdajů na zbrojení.
Jak je vidět, v roce 2008 jsme v tichosti dosáhli stejného objemu nákladů na zbrojení jako v roce 1988, kdy vrcholila studená válka. V letech 2009 a 2010 se kvůli ekonomické krizi předpokládá stagnace nebo mírné snížení, zejména na straně největší zbrojní mašinérie - USA. Nedivil bych se, kdyby byl tento pokles plně kompenzován výdaji v jiných zemích.
A nakonec jedna „kontrolní otázka“: Zahlédl někdo z vás někde aspoň na vteřinku, jako jeden z možných receptů na snížení současných vládních deficitů, omezení výdajů na zbrojení? Odpovídat nemusíte...