Stejně jako délka sukní i hospodářská politika podléhá módním trendům. Představitelé zemí G20 minulý rok kvůli podpoře poptávky odsouhlasili globální keynesiánský stimulační balíček o celkovém objemu 2 % světového HDP. Na svém posledním setkání v Torontu minulý víkend zase státníci z nejvýznamnějších ekonomik světa přislíbili do roku 2013 snížit rozpočtové schodky „nejméně“ o polovinu. I když si politici nechali zadní vrátka v podobě určitého manévrovacího prostoru ve fiskální oblasti, změna tónu je patrná. Kvůli řecké krizi veřejných financí, která všechny vyděsila, jsou teď keynesiánské metody „out“ a úsporná opatření zase „in“.
Trend směrem k redukci deficitů státního rozpočtu je nepregnantněji vidět v Evropě, kde se státy jeden po druhém v minulých týdnech zavázaly ke škrtům nebo zvýšení daní. Podobná tendence je však k vidění i jinde. Nový japonský premiér Naoto Kan před volbami do horní komory parlamentu otevřeně hovoří o nutnosti zvýšit spotřební daně. Americký Kongres z obavy před hrozivým rozpočtovým deficitem smetl ze stolu návrh dalšího stimulačního minibalíčku, který se pokoušela prosadit Obamova administrativa.
Hlasití zastánci úspor až dosud příliš přeceňovali jejich možný krátkodobý dopad. Německo je v tomto ohledu na samém čele pelotonu, avšak jeho plány pro příští léta (přitažení v rozsahu 0,4 % HDP v roce 2011) jsou spíše skromné. Španělsko je jedinou velkou evropskou ekonomikou, kterou finanční trhy donutily k tvrdému a okamžitému uskrovnění se. Británie se na tuto cestu vydává také a příští rok slibuje ušetřit 2 % svého HDP. Konec stimulačních opatření ve Spojených státech pro příští rok implikuje fiskální přitažení ve výši 1,3 % HDP, a pokud Kongres neprodlouží daňové úlevy ještě z éry George Bushe, mohlo by toto číslo být daleko vyšší. Konečná statistika se ještě může změnit, avšak prozatím to vypadá, že rozvinutý svět hodlá v roce 2011 uspořit 1 % svého kombinovaného HDP, což by znamenalo největší synchronizovanou rozpočtovou restrikci za posledních čtyřicet let.
Obhájci keynesiánských pozic zastávají názor, že dnešní skromnost je obrovskou chybou. Paul Krugman z listu the píše sžíravé kritiky a v narážce na velkou hospodářskou krizi pranýřuje odpovědné představitele, kteří prý svá prohlášení „kopírují ze sebraných projevů Herberta Hoovera“, a ženou tím světové hospodářství do další recese. Při vysoké nezaměstnanosti, obrovském rozdílu mezi potenciálním a skutečným výstupem ekonomiky a úrokových sazbách téměř na nule je podle Krugmana fiskální stimulace klíčovou podporou hospodářství a snižování deficitů přivodí jen stagnaci a deflaci (poslední vyjádření zde).
Zastánci přechodu ke střídmosti se zase domnívají, že úspory jsou nezbytné a také vhodné – život na dluh nemůže pokračovat donekonečna a skrze posilování důvěry firem a domácností a snižování rizikové prémie státního dluhu by dobře promyšlená fiskální konsolidace mohla růst ve skutečnosti podpořit. Prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet tvrdí, že hospodárný stát povzbudí výdaje soukromého sektoru, jelikož se sníží nejistota ohledně daňové politiky a státního dluhu.
Podle týdeníku The Economist se oba tábory ve své argumentaci dopouští přílišných zjednodušení. Krugman ve svém povrchním keynesiánství podceňuje vazbu mezi chováním firem a domácností a jejich budoucím očekáváním ohledně daní a jejich výdajů. Například firmy ve všech rozvinutých ekonomikách hromadí hotovost. Jejich neochota investovat je ale spíše než slabou poptávkou ovlivněna regulatorní, fiskální a finanční nejistotou. Není divu, že za stavu, kdy finanční ústavy nechtějí půjčovat a kdy vlády mlží ohledně budoucí daňové zátěže, ohlásil založení vlastní banky, která by úvěrovala jeho klienty.
Stoupenci úsporných opatření však přehánějí ještě více a daleko nebezpečněji. Polemiku s Krugmanem staví na příkladech z 90. let minulého století, kdy země jako Kanada a Švédsko snížily deficity a poté zažily raketový růst. Ve většině těchto případů však prudce klesly úrokové sazby, nebo došlo k oslabení měny. Tato záchranná lana však jsou již vytažena: sazby jsou na historických minimech a měny rozvinutých ekonomik nemohou depreciovat všechny naráz. Bez těchto tlumičů škrty k rychlejšímu růstu pravděpodobně nepovedou.
Momentální móda rozpočtových škrtů navíc odvádí pozornost politiků od jiných důležitých témat, která jsou pro návrat na růstovou trajektorii klíčová, totiž od reforem pracovního trhu a systému sociálního zabezpečení. Ve výsledku se pravděpodobně nedočkáme další tvrdé recese jako ve 30. letech, ale oživení by mohlo být pomalejší a křehčí.
(Zdroj: The Economist)