Mohutnost vzestupu komoditních cen vzbuzuje řadu otázek. Předně: Jestliže se světová ekonomika prozatím nachází ve velmi raném stadiu oživení, signalizují vysoké ceny surovin významná omezení na straně nabídky, která budou existovat ještě léta? A dále: způsobí nedostatečná nabídka inflační tlaky takové síly, že bude třeba utáhnout měnovou politiku? Nebo jsou drahé komodity jen výsledkem „nekalých rejdů“ spekulantů na trzích s futures kontrakty?
Spekulační spikleneckou teorii, tolik oblíbenou Nicolasem Sarkozym, můžeme z velké části vyloučit. Letošní rok sice začal rekordním počtem nově uzavřených dlouhých pozic (tedy sázek na růst) na komoditních trzích ve Spojených státech, podle Ole Hansena se jednalo o zhruba 1,85 mil. kontraktů. Jenže ani to nestačí na svalení veškeré viny na investory. Komodity, které se na burzách neobchodují (třeba jablka), zaznamenaly stejný cenový růst a podobnou volatilitu jako jejich veřejně obchodovatelné protějšky.
Vraťme se tedy k prvním dvěma dotazům. V každém případě se zdá, že investory i koncové spotřebitele komodit motivovaly stejné faktory. Ceny začaly růst ve druhé polovině loňského roku, když Fed bez velkého zdráhání naznačil, že půjde do druhého kola kvantitativního uvolňování. To mohlo povzbudit spekulanty, kteří si hodlali jen přihřát polívčičku; ale kroky Fedu mohly také vnuknout korporátnímu sektoru v USA i jinde ve světě, aby se přestal obávat dvojitého dna (tedy návratu recese) a začít naskladňovat zboží.
Z dlouhodobé perspektivy nebyly komodity nikdy žádným zlatým dolem. Index časopisu The Economist očištěný o vliv inflace sleduje vývoj cen komodit od roku 1862. Za 149 let své existence se propadl na polovinu výchozí hodnoty. Je v tom logika: člověk stále zjednodušuje a zefektivňuje způsoby, kterými pěstuje, nachází, dobývá, nebo zpracovává nejrůznější základní suroviny. Jak poznamenává Dylan Grice ze : „Když kupujete komodity, zároveň prodáváte lidskou vynalézavost.“
Ze základních mikroekonomických pouček vyplývá, že cena komodit bude určená náklady na jejich produkci (těžbu). Čím výš se vyšplhá, tím víc bude zprovozněno nových dolů, oseto dodatečných hektarů, což zas umožní návrat do původního rovnovážného stavu. Naopak zlevňování donutí některé doly zavřít, nebo farmáře přejít na jiné plodiny.
Jenže i náklady na produkci podléhají cyklickým výkyvům, jelikož často zahrnují ceny jiných komodit (nejuniverzálněji působí asi ropa). Mezi objevem ropného ložiska a zprovozněním komerčně využitelného vrtu uběhne v průměru osm let. Do té doby už může být situace na trhu úplně jiná. Těžba některých surovin je zas vysoce koncentrovaná (viz třeba kovy vzácných zemin z Číny, která obstarává 95 % světové spotřeby, nebo výpadek Austrálie jako významného těžaře uhlí po katastrofálních záplavách) a může snadno podléhat politickým nebo klimatickým vlivům.
Jisté je, že na vrcholu hospodářského cyklu (vzpomínáte třeba na léto 2008?) budou spotřebitelé tak zoufalí, že budou za suroviny nutné pro další výrobu ochotni platit téměř cokoliv. Současný nárůst v době velké mezery mezi kapacitami a skutečným výstupem v rozvinutých ekonomikách tedy naznačuje několik věcí. Buď roste poptávka po komoditách v emerging markets rychleji, než se stačí nabídka přizpůsobovat (a to bude zákonitě trvat delší dobu), nebo jsou náklady na každou dodatečnou vytěženou/vyprodukovanou jednotku surovin vyšší a vyšší (příkladem je teze, podle níž jsou významné zásoby ropy již jen v těžko dostupných podmořských nebo polárních ložiscích, jejichž těžba dává smysl třeba až od 80/90 USD za barel). Obě vysvětlení přitom podporují teorii tzv. komoditního supercyklu, dlouhodobého růstu cen, který by mohl trvat 15-20 let (viz tento článek).
Z krátkodobé perspektivy je to jednoznačně špatná zpráva pro vyspělé ekonomiky, které jsou jako celek komoditními konzumenty, nikoli producenty (norský ani kanadský plyn s ropou zkrátka nestačí). Vysoké ceny paliv, kovů nebo potravin mohou způsobit růst inflace, avšak jejich hlavní efekt bude mít podobu vyšší „daně“ ze spotřeby. V čase šetření to není příliš povzbudivá vyhlídka, obzvlášť pro Evropany, kteří mají na tvorbu výsledných cen menší vliv než Spojené státy a Čína (obchodníci s ropou sledují hlavně stav amerických ropných zásob a růst čínského HDP).
V rozvojovém světě je dopad komoditní rally znatelnější, jelikož zde suroviny mají větší podíl na spotřebitelském koši. Ceny potravin v Indii tak za poslední rok vzrostly o 18 %. Jedinou útěchou asijských spotřebitelů zatím zůstává poměrně levná rýže. I v Asii už ale utahování začalo. Minulý měsíc zvýšila sazby například Čína. Pokud by čínský drak prudce zpomalil, komodity by se propadly. Takový scénář je však stěží v zájmu Spojených států, Japonska nebo Evropy.
(Zdroj: The Economist, Bloomberg)