Francouzsko- německý tandem je považován za tahouna evropské integrace, bez dohody Berlína a Paříže v EU prý nic neprojde. V posledních letech to však vypadá, že se jedna část motoru zadržela a že je unijní kára stále více tlačena jen jedním směrem – tím německým.
Dokládá to studie organizace COE-Rexecode srovnávající exportéry z obou evropských velmocí, která v lednu přistála na stole francouzského ministra pro ekonomiku. Vcelku se jedná o neveselé čtení. Podíl Francie na evropském vývozu klesl za posledních deset let z 15,7 % na 13,1 %. V roce 2000 činil objem francouzského exportu 55 % německého, dnes je to ani ne 40 %. Pokud srovnáme konkurenceschopnost jednotlivých odvětví (podle cen, kvality a poptávky), vítězí Francie nad Německem jen ve třech kategoriích: letecký a kosmický průmysl, nápoje a IT. Německé osobní i nákladní automobily a řada dalších výrobních segmentů jsou na míle vepředu.
Kdo za to může? Podle studie se země jakžtakž držela až do roku 2003, nedostatečnou kvalitu kompenzovala nižšími cenami. Už na přelomu tisíciletí však došlo ke „zlomu“ v konkurenceschopnosti. Splasklá internetová bublina Německo zdecimovala, Francii naopak ukolíbal samolibý pocit, že se jí krize vyhnula. Byl zachován 35hodinový pracovní týden (zavedený v polovině devadesátých let) a minimální mzda mezi lety 2002 a 2005 vzrostla o 17 %. Náklady, které musí francouzští zaměstnavatelé odvádět na své pracovníky, jsou jedny z nejvyšších v Evropě. Za každých 100 EUR platu musí na různých sociálních a důchodových příspěvcích odevzdat 50,3 EUR. V Německu je to 28 EUR.
Ve Francii je sice více průmyslových firem, ale mnoho z nich spíše připomíná manufaktury z 19. století. Méně než třetina společností vydává peníze na výzkum a vývoj, v Německu je to téměř 50 %. Francie postrádá výzkumné ústavy jako třeba Frauenhofer nebo Max Planck, které úzce spolupracují s průmyslem. Její společnosti také v mnohem menší míře využívají levnější pracovní síly ze střední a východní Evropy: z regionu pochází jen 5,5 % francouzských dovozů, v případě Německa je to 18 %.
Studie navrhuje pětibodový plán nápravy. Jedná se o směsku daňových reforem, užší spolupráce, většího důrazu na lidský kapitál, lepších vzdělávacích a výzkumných programů a snižování nákladů. Krátce řečeno: kopírovat německý model. Jinak prý zemi hrozí další zaostávání.
Imitace východního souseda se mnohým nezamlouvá. Průmyslová základna země se smrskla natolik, že její modernizace nebude mít velký efekt, tvrdí Patrick Artus, hlavní ekonom banky Natixis. Podle něj by se státy EU měly specializovat. Jiní za studií vidí tajný útok průmyslníků právě na 35hodinový pracovní týden. Toto omezení lze obejít s pomocí zvláštních dovolených nebo vyšší mzdy, ale podle zaměstnavatelů jde spíš o již zakořeněný přístup k práci a pracovní morálce vůbec. „Myslí si, že je to jejich svaté právo,“ poznamenává Dan Serfaty, zakladatel sociální sítě Viadeo, která se před několika měsíci z poloviny přestěhovala do Kalifornie.
(Zdroj: The Economist)