Součástí českého právního řádu v oblasti ochrany životního prostředí je i zákon o odpadech. Jeho hlavním cílem je zajistit, aby docházelo k minimalizaci množství odpadů, které vznikají při nejrůznějších podnikatelských i nepodnikatelských aktivitách. A pokud již nějaký odpad vznikne, aby s ním bylo nakládáno řádným a environmentálně smysluplným způsobem.

V roce 2005 přibyla do zákona o odpadech ustanovení týkající se nakládání s takzvaným elektroodpadem, jako jsou vysloužilé televize, lednice a podobně. Zákon stanovil pro všechny osoby, které uvádí na trh elektrozařízení, řadu pravidel. Zároveň zákon stanovil, že povinnosti při nakládání s elektroodpady mohou příslušné subjekty plnit i jejich přenesením na třetí osobu, která provozuje tzv. kolektivní systém nakládání s elektroodpadem.

Solární panely jako nový odpad

Zákon o odpadech čeká v tomto roce významná novela. Statut elektrozařízení by totiž měly nově získat solární panely a osobou odpovědnou osobou za zajištění řádného nakládání s elektrodpadem pocházejícím ze solárních panelů uvedených na trh do 1. ledna 2013 by se měl stát provozovatel příslušné fotovoltaické elektrárny. Financování nakládání s tímto elektrodpadem by provozovatelé fotovoltaických elektráren měli zajistit právě prostřednictvím provozovatelů kolektivních systémů nakládání s elektroodpadem.

Elektrozařízení jsou pro účely zákona o odpadech rozdělena do 10 skupin, přičemž tyto skupiny původně nepočítaly s odpadem ze solárních panelů. Zdálo by se tedy být logické, že dojde k vytvoření nové, jedenácté skupiny elektrozařízení, která bude zahrnovat právě a jen solární panely. Ten, kdo by měl zájem zajišťovat nakládání s tímto druhem elektroodpadu, by pak požádal ministerstvo životního prostředí o udělení licence na provoz svého kolektivního systému v rozsahu jedenácté skupiny elektrozařízení.

Nic však není tak jednoduché, jak se může zdát, takže první návrh novely zákona o odpadech počítal s tím, že elektroodpad ze solárních panelů bude začleněn do stávající skupiny č. 4 (spotřebitelské zařízení). Tento návrh vzbudil mnohé rozporuplné reakce. Odhlédněme od toho, že do skupiny č. 4 jsou zařazena „zařízení pro účely záznamu nebo reprodukce zvuku nebo obrazu“ (jako například televizory či hi-fi rekordéry), což zrovna není případ solárních panelů.

Základní otázkou však je, zda je koncepčně správné rozšiřovat stávající licence některých ze současných provozovatelů kolektivních systémů, které byly udělené na základě plánů formulovaných s ohledem na nakládaní s elektroodpadem značně odlišného charakteru.

Čtvrtá, nebo jedenáctá skupina?

Poslanecká sněmovna nicméně schválila zákon o podporovaných zdrojích energie a v jeho rámci i návrh novely zákona o odpadech, na základě kterého by skutečně došlo k vytvoření nové skupiny elektrozařízení č. 11 (solární panely). Mohli bychom nyní dlouze uvažovat o  tom, nakolik je vhodné, aby zákon o odpadech byl novelizován v rámci návrhu zákona o podporovaných zdrojích energie. Nejasnost a nepřesnost některých ustanovení tohoto nově navrhovaného a s elektroodpadem v zásadě nesouvisejícího zákona však vedla k tomu, že se senátoři rozhodli celý materiál vrátit Poslanecké sněmovně, a to včetně rozsáhlých pozměňovacích návrhů.

Kdo by nyní čekal happy end, nesměl by dočíst senátorský materiál až do samého konce. Na stránce 46 (sic!) tohoto materiálu se totiž malým písmem skví nenápadné ustanovení: „V příloze č. 7 (zákona o odpadech) bod č. 4 zní “Spotřebitelská zařízení a solární panely“. Déja vu? Nebo jen tiskařský šotek?

V každém případě, až poslanci budou po dlouhé debatě o systému podpory výroby elektřiny z biomasy či slunečního záření hlasovat o senátním návrhu podpory obnovitelných zdrojů energie, patrně jen málokoho napadne, že „Ano“ senátnímu návrhu znamená také “Ano“ solárnímu elektroodpadu spravovanému společně s elektropadem z hudebních nástrojů a radiobudíků. A to, řečeno s klasikem, asi nebude to pravé ořechové.