Na trhu léčivých přípravků se už nějakou dobu otevřeně mluví o masivních reexportech. Tedy o vývozu léčiv, určených výrobci pro český trh, na jiné trhy v EU. Přesně řečeno, jde o vývozy do „severního cenového pásma“, tedy do teritorií, kde lze v tuzemsku nakoupený lék prodat za cenu několikanásobně vyšší než v Česku. Výnos z reexportů nejde na účet farmaceutického výrobce, ale distributora, případně lékárny, která má distribuční oprávnění a léky „nakoupené pro domácí trh“ obratem prodá do zahraničí s astronomickým ziskem.

Důvod reexportů je zřejmý. V rámci evropského trhu neexistuje žádný jednotný cenový koridor, naopak členské státy ceny léčiv regulují dle svých hospodářských možností a disproporce jsou značné. Ceny léčiv se tak řídí jen tím, co jsou „zdravotní“ rozpočty členských států schopny unést. Důsledkem jsou propastné rozdíly v cenách, za které lze lék v jednotlivých členských zemích pořídit -  často se hovoří o severním a jižním cenovém pásmu. Spojíme-li tuto ekonomickou skutečnost s principem volného pohybu zboží, kdy existuje téměř kategorický zákaz jakkoli omezit další vývoz zboží z území jednoho členského státu do druhého členského státu, je zcela evidentní, co se na trhu s léčivy v České republice děje.

Co na to SÚKL?

Český Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) si omezené dostupnosti některých léčiv na tuzemském trhu zjevně všiml a hrozí pokutami distributorům, nebudou-li v potřebném rozsahu zajištěny léky pro tuzemské pacienty. Jenže otázkou je, jestli jeho reakce není poněkud opožděná. A zároveň, jestli SÚKL vůbec má nástroje, jak tento problém řešit.

Problém reexportu léčiv je starý tak, jak je starý princip volného pohybu zboží v Evropské unii. SÚKL měl a musel vědět už dlouho, co nastane v okamžiku, kdy tuzemské ceny léčiv spadnou na úroveň nejnižšího „jižního cenového pásma“.

Vzpomněl-li si tedy SÚKL až nedávno na povinnost distributorů zajišťovat v potřebném rozsahu potřeby pacientů v České republice a na svou možnost distributory pokutovat, je to sice hezký počin, ovšem nic neřešící. Jen v posledním čtvrtletí roku 2011 SÚKL udělil 25 nových distribučních licencí a z hlášení distributorů o dodávkách musí přesně vědět, který z distributorů trh zásobuje a který nikoliv.  Měl a mohl si všimnout i provozovatelů, kteří mají současně distribuční oprávnění i lékárenskou licenci, tedy těch, kteří nenakupují pro tuzemské pacienty, ale pro vývoz.

Poněkud anekdotické se jeví nedávné prohlášení zástupců lékáren v TV Prima o tom, že vinu na nedostatku léků na českém trhu nesou výrobci léčiv, kteří „upřednostňují dodávky na bohaté trhy“.  Jistěže z hlediska ekonomického upřednostňují, leč pokud na tuzemský trh stabilně dodávají v množství, které bohatě reflektuje tuzemskou pacientskou poptávku, pak fakt, že léky chybí, je třeba hledat někde jinde. A to v reexportu, ze kterého jistě nelze podezírat farmaceutické výrobce.

Kudy vede cesta k nápravě? Nejsilnějším motivem pro zachování léčiv na českém trhu je motiv ekonomický, a ten SÚKL jako orgán státní správy pro oblast léčiv zjevně nemá. Ekonomický motiv mají ti, kteří na systém reexportu doplácejí, tedy výrobci a dovozci léčiv, jejichž cena je na našem trhu výrazně nižší než v Německu nebo ve Skandinávii a která z českého trhu mizí.  

Existuje řešení?

Jednoznačné a kategorické řešení není. Dotčeným výrobcům nezbude nakonec nic jiného než převzít na českém trhu distribuční činnost a prodávat do lékáren na vlastní účet a riziko. Zavedení přímých prodejních modelů od výrobce do lékáren a snaha zajistit léčiva v lékárnách, které léky pacientům skutečně prodávají, nejsou koneckonců v Evropě ničím novým. Naopak. Soutěžní pravidla v EU totiž zakazují ovlivňovat obchodní jednání distributorů a přikazovat jim, kam a komu mohou dodávat a za jakých podmínek. Konečně i snahy ovlivňovat cenovou politiku distributorů ve vztahu k lékárnám jsou za hranicí soutěžních pravidel. Sankce za toto zakázané jednání jsou drakonické. Chce-li tedy farmaceutická firma zajistit rovnoměrné a plynulé dodávky na český trh, nezbude jí nic jiného, než vzít distribuci do vlastních rukou.