Česká legislativa ukládá osobám, které se účastní stanovených transakcí, řadu povinností kvůli prevenci praní špinavých peněz. K tomu jim poskytuje několik nástrojů, které se nemusí klientům vždy líbit. Takzvané povinné osoby (mimo jiné banky, investiční fondy, makléři, pojišťovny, auditoři nebo advokáti) o nich totiž musí leccos zjistit a tyto informace uchovat po dobu minimálně deseti let.

Limit tisíc eur

Povinné osoby musí dle zákona při každé transakci v hodnotě nad tisíc eur identifikovat klienta. To samé platí bez ohledu na jakýkoliv limit vždy, pokud mají podezření o nekalých snahách klienta nebo v případě sjednávání některých druhů pojištění či úschov. Tuto povinnost splní u fyzické osoby tak, že ověří její průkaz totožnosti, případně plnou moc a průkaz totožnosti jejího zástupce. To se zdá být jednoduché, pokud se ovšem klient nezdržuje v zahraničí. Pokud nechce kvůli identifikaci jezdit do České republiky, musí se nechat někým zastoupit. Zástupce ale musí rovněž plnit povinnosti stanovené zákonem.

S ohledem na široké rozpětí případů, kdy musí být klient identifikován, vzniká otázka, zda nehrozí riziko zneužití této povinnosti. V minulosti například soudy musely řešit případ, kdy pojišťovna odmítla uhradit za svého pojištěného pojistné plnění mimo jiné proto, že se druhá pojišťovna, která platbu nárokovala, odmítla podrobit identifikaci. Soudy tuto situaci vyřešily výkladem zákona a rozhodly, že povinnost identifikace nebyla dána. Starý zákon, ze kterého se vycházelo, již neplatí, není však vyloučeno, že se podobné problémy objeví v budoucnosti.

Víme co, nevíme jak

Kromě identifikace musí povinné osoby své klienty i „zkontrolovat“. Tato povinnost vzniká při transakcích nad 15 tisíc eur, nebo například při obchodech s politicky exponovanými osobami. Zajímavostí je, že zákon sice stanoví, co musí být zjištěno, neříká ale jak. Od klientů musí povinná osoba zjistit, kdo je skutečným majitelem klienta, respektive beneficientem prováděné transakce (zjednodušeně řečeno, ke komu dané prostředky v konečném důsledku poputují), jaký je účel transakce, jak bude probíhat a jaké jsou zdroje peněžních prostředků. Povinná osoba musí navíc získat dostatek informací k tomu, aby mohla průběžně sledovat transakce prováděné klientem.

Každá kontrola je tedy založena na určité míře uvážení povinné osoby, zda je či není s poskytnutými informacemi spokojená a hlavně, zda bude schopna své úvahy dostatečně doložit. Jako příklad lze uvést problém při zjišťování skutečného majitele. Jedná se o fyzickou osobu, která vykonává rozhodující vliv nad klientem. Není vyloučeno, že taková osoba bude muset přinést ukázat akcie, které vlastní. A to i pokud jsou umístěny v zahraničí. Avšak ani vlastnictví 100 % akcií nemusí znamenat, že taková osoba vykonává rozhodující vliv nad klientem; tyto skutečnosti musí povinná osoba brát v úvahu.

S ohledem na to může být občas sporné, zda byla kontrola dostatečná. Proto zákon stanoví další povinnosti, například vytvoření systému vnitřních zásad, který mimo jiné zahrnuje postupy pro provádění kontrol klienta. Některé instituce, jako třeba banky nebo pojišťovny, musí navíc tyto postupy doručit ministerstvu financí, nebo České národní bance. Při porušení této povinnosti hrozí pokuta až 1 milion korun.

Informace zjištěné při identifikaci a kontrole musí povinná osoba uchovat po dobu deseti let. Údaje musí být poskytnuty příslušným orgánům, pokud o ně požádají. I při porušení této povinnosti hrozí pokuta. Podnikatelé by proto měly předpisům proti praní špinavých peněz věnovat zvýšenou pozornost.