Jedním z cílů tohoto zákona byla implementace směrnice EU o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou, včetně zajištění závazků dosáhnout stanoveného podílu energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie. 

Česká republika vyšla z toho, že nejvhodnější nástroj pro splnění přijatých závazků jsou projekty realizované soukromými investory; jelikož však stát nemá přímou kontrolu nad soukromým podnikáním, rozhodla se soukromé investory motivovat k realizaci projektů v oblasti výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů finančně, tedy tak, že zajistí ekonomickou výhodnost těchto investic a jejich bezpečnou návratnost právě formou zákona.

Na základě Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/28/ES byl pro Českou republiku navržen 13 % podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie, kterého má být dosaženo v roce 2020. Tento cíl si Česká republika dobrovolně zvýšila, když se v přijatém Národním akčním plánu pro energii z obnovitelných zdrojů přihlásila k závazku dosáhnout 13,5 % podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie, kterého má být dosaženo v roce 2020.

Na základě pravidel stanovených zákonem, včetně (velmi velkoryse) nastavených výkupních cen, se investice do výroben elektřiny z obnovitelných zdrojů, zvláště pak do tzv. fotovoltaických elektráren (FVE), stala jednou z nejvýnosnějších forem investic vůbec. V roce 2009 a 2010 tak nastal obrovský „solární boom“ a kdo mohl, investoval své peníze do tohoto podnikatelského odvětví. Rozhodujícím prvkem mnoha nových projektů byla právě státní garance výkupních cen a jejich stability.

V roce 2010 bylo zřejmé, že stanoveného cíle  - 13,5 % podílu energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie v roce 2020 - bude nepochybně dosaženo. Zároveň se však ukázalo, že velkoryse stanovená podpora výroby elektřiny ve fotovoltaických zdrojích je pro český stát trvale neúnosná. Čeští zákonodárci proto přijali sérii právních předpisů, kterou uprostřed hry zásadně změnili její pravidla – nejvýraznějším příkladem tohoto přístupu bylo zavedení tzv. solární daně ve výši 26% z výnosů za elektřinu vyrobenou ve FVE.

Solárníci – provozovatelé FVE – se cítili touto dramatickou změnou pravidel a přístupu státu poškozeni a podvedeni. Také některým senátorům takový přístup nepřipadal zcela „košer“, a proto podali k Ústavnímu soudu stížnost na neústavní charakter nově přijatých novel.

Ústavní soud po dlouhém zvažování dospěl k názoru, že přijatá změna pravidel byla ústavně konformní, když „princip právní jistoty nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy; ta podléhá mj. sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu.“ Ústavní soud pak dodal, že „s ohledem na individuální rozměry každého případu nemůže vyloučit svůj eventuální zásah, kdyby v jednotlivém případě (například v případech malovýrobců, kteří provoz elektráren financovali z bankovních úvěrů a jsou zatíženi platbou relativně vysokých úroků) měla napadená právní úprava tzv. rdousící efekt, tedy zasáhla samotnou majetkovou podstatu výrobce elektřiny.

Co vyplývá z výše uvedeného? Kdo má za to, že napadená právní úprava měla na jeho podnikání rdousící efekt, nechť se neváhá obrátit na Ústavní soud. Nu a těm ostatním pak nezbývá než parafrázovat slova klasika: „Tak já jsem to celé znovu zvážil a dospěl jsem k názoru, že až budu příště požádán, abych pomohl státu splnit závazky, ke kterým se stát přihlásil, tak se na to….“