Dva významní pákistánští byznysmeni a členové ismailitské komunity šíitského islámu, pan Jivraj a pan Hashwani, uzavřeli před více než třiceti lety smlouvu o joint venture podle anglického práva. Její součástí byla i rozhodčí doložka, podle níž měl případný spor v Londýně rozhodovat tříčlenný tribunál složený z ismailitů. Smlouva o joint venture byla ukončena v roce 1988. Přesně dvacet let poté inicioval pan Hashwani rozhodčí řízení a rozhodcem jmenoval bývalého soudce a zkušeného rozhodce židovského původu.

Argumentoval tím, že dohoda stran o tom, že rozhodcem musí být příslušník ismailitské komunity, pozbyla platnosti kvůli anglickému právnímu předpisu z roku 2003, který stanoví zákaz diskriminace v zaměstnání z důvodu víry či náboženského přesvědčení. Výjimkou z tohoto zákazu je jen situace, kdy je víra či náboženské přesvědčení podstatným a určujícím požadavkem pro zaměstnání, tento požadavek je přiměřený a zaměstnavatel určitou víru či náboženství vyznává. Velká Británie zákon přijala za účelem provedení evropské antidiskriminační směrnice, která je mimochodem promítnuta i v českém právu. Pan Hashwani byl ale přesvědčen, že tato výjimka se v daném případě neuplatní, protože jeho spor s panem Jivrajem byl ryze obchodní a nikoli náboženský.

Tak či onak neplatné jmenování

Odstartovalo soudní řízení, ve kterém se pan Jivraj domáhal určení, že jmenování židovského arbitra je neplatné pro rozpor s rozhodčí doložkou. Pan Hashwani přirozeně požadoval opačný verdikt. Soud prvního stupně (The High Court) dospěl k závěru, že rozhodce není zaměstnancem a tudíž se na něj nevztahuje právní předpis zakazující diskriminaci v zaměstnání na základě víry či náboženského přesvědčení. Odvolací soud (The Court of Appeal) naproti tomu rozhodl, že rozhodce je zaměstnancem strany, která jej jmenovala, a požadavek, aby rozhodce byl příslušníkem ismailitské komunity, představuje nepřípustnou diskriminaci na základě náboženského vyznání. Oba soudy však shodně označily jmenování bývalého soudce rozhodcem za neplatné, byť každý z jiného důvodu.

Poplach na arbitrážní scéně

Rozhodnutí odvolacího soudu vzbudilo velké rozladění a obavy londýnské i mezinárodní arbitrážní komunity. Důvodem je možné omezení smluvní volnosti stran při jmenování rozhodců v „londýnských“ arbitrážích a z toho plynoucí odliv rozhodčích řízení do jiných mezinárodních rozhodčích center. Mezinárodní obchodní komora (ICC) a Londýnský soud mezinárodní arbitráže (LCIA) proto dokonce přímo intervenovaly v řízení před Nejvyšším soudem Spojeného království, k němuž se celá věc nakonec dostala.

Nejvyšší soud o případu rozhodl loni v červenci. Odmítl závěry odvolacího soudu a ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, když uvedl (s poukazem na judikaturu Soudního dvora EU týkající se pojmu „zaměstnanec“), že rozhodce není zaměstnancem, ale nezávislým poskytovatelem služeb sporným stranám, který má postavení „kvazisoudce“, a tudíž se na něj nevztahuje právní předpis zakazující diskriminaci v zaměstnání na základě víry či náboženského přesvědčení. I kdyby se snad tento právní předpis na rozhodce vztahoval, v daném případě by se dle Nejvyššího soudu uplatnila zmíněná výjimka ze  zákazu diskriminace. Nejvyšší soud dále odmítl návrh pana Hashwaniho, aby se v dané věci obrátil na Soudní dvůr EU v rámci řízení o předběžné otázce.

Evropská karta

Pan Hashwani se ale s rozsudkem Nejvyššího soudu nesmířil a před nedávnem podal podnět Evropské komisi, aby se zabývala souladem rozsudku s právem EU. Případný závěr Evropské komise, že rozhodnutí je v rozporu s právem EU, může vyústit až v řízení před Soudním dvorem EU.

V celé věci proti sobě stojí tradiční právní principy. A sice zákaz diskriminace na straně jedné, proti němuž se uplatňují smluvní volnost stran (včetně možnosti dohodnout se na kriteriích pro jmenování rozhodce) a svoboda víry a náboženského vyznání. Na první pohled by se mohlo zdát, že spor mezi pákistánskými byznysmeny se omezuje jen na posouzení otázky, zda jsou rozhodci zaměstnanci sporných stran a zda je diskriminační požadavek, aby byla rozhodcem osoba určitého náboženského vyznání. Jenže celá věc má daleko širší rozměr. Podobně se lze totiž ptát, zda je diskriminační požadavek, aby rozhodcem byl pouze muž, či žena, nebo požadavek, aby rozhodcem (ne)byl občan určitého státu. Druhý požadavek se přitom objevuje i v rozhodčích pravidlech respektovaných mezinárodních arbitrážních institucí.

Výsledek sporu proto může mít značný dopad na rozhodčí spory konané nejen v Londýně, který je zřejmě nejproslulejším a „nejdražším“ arbitrážním sudištěm na světě, ale i před ostatními tradičními evropskými arbitrážními soudy v Paříži, Vídni či ve Stockholmu. Pokud by totiž právo EU začalo omezovat smluvní volnost stran v tom, koho si mohou za arbitry zvolit, hrozí, že korporace a byznysmeni přesunou řešení svých sporů mimo Evropu, a to tam, kde je budou právní předpisy omezovat méně. Jako například do New Yorku, Singapuru nebo do Hongkongu.