Nedávná zpráva Sítě Evropských spotřebitelských center ukázala, že v EU existují soudy, které nikdy neslyšely o takzvaném řízení o drobných nárocích. To přitom v EU existuje už čtyři roky. Co k současnému stavu vedlo?
Na konci letošního roku tomu budou čtyři roky, co je platné evropské nařízení, které zavedlo tzv. řízení o drobných nárocích. Účelem tohoto nařízení mělo být jednodušší řešení přeshraničních sporů o částky nepřesahující 2000 eur (zhruba 50 tisíc Kč). Přeshraničním sporem se rozumí situace, kdy alespoň jedna ze stran má bydliště (sídlo) v jiném členském státě, než sídlí soud, který má případ řešit. Hlavními výhodami řízení měla být jeho relativní jednoduchost (návrh na zahájení řízení se podává prostřednictvím formuláře), rychlost a nižší finanční nákladnost. Tolik slibně znějící teorie. V praxi to ovšem tak slavné rozhodně není.
Rozšířená neznalost
Jak totiž vyplývá ze zprávy Sítě Evropských spotřebitelských center (ECC – Net) zveřejněné letos v září, řízení o drobných nárocích je i přes uvedené výhody využíváno poměrně málo. Málokoho asi překvapí, že o jeho existenci má ponětí jen malá část laické veřejnosti. Podle zprávy ale bylo zjištěno, že o řízení nikdy neslyšely ani soudy v některých členských státech EU.
Proč tomu tak je? Za současný stav může podle autorů zprávy hned několik důvodů. Jednak je to fakt, že členské státy EU porušují povinnost, kterou jim nařízení dává a podle níž mají těm, kdo se rozhodnou řízení využít, poskytovat praktickou pomoc při vyplňování nezbytných formulářů.
Dalším faktorem, který subjekty (tj. především spotřebitele) od používání řízení odrazuje, jsou extra náklady za překlady žalob a dalších dokumentů. Ty musí být zpravidla předkládány v jazyce soudu, u kterého je řízení vedeno.
Mnohem větším problémem je však dle zprávy samotná vynutitelnost rozhodnutí. Strana, která ve sporu prohraje, často využívá veškerých prostředků k tomu, aby vykonatelnost rozhodnutí oddálila, případně jí úplně zabránila. Exekuční řízení, které po vydání rozhodnutí následuje a často se vede v členském státě žalovaného, si navíc obvykle žádá další náklady za nezbytné právní služby. To výhody, které má řízení teoreticky přinášet, v praxi snadno „znehodnotí“.
Nezbývá tedy než doufat, že upozornění na uvedené nedostatky bude pro odpovědné orgány členských států impulsem k tomu, aby se pokusily situaci napravit. Teprve pak bude mít řízení o drobných nárocích vůbec naději na úspěch.