V pozadí chystaného nařízení stojí Lisabonská smlouva, která rozšířila oblast výlučných pravomocí EU a zahrnula do nich nově i přímé zahraniční investice. Samotné členské státy mají v současné době uzavřeno okolo 1200 dvoustranných dohod o přímých zahraničních investicích. EU se ale v budoucnu chystá uzavřít dohody o přímých zahraničních investicích i na evropské úrovni. Nejméně jedna taková dohoda již vznikla.

Na základě těchto dohod má zahraniční investor mimo jiné možnost žalovat stát, pokud stát poruší dohodu o ochraně investic. Investoři ale budou moci žalovat i přímo EU, a to v případě porušení dohody, kterou EU uzavřela. A právě finanční odpovědnost, respektive nároky vzniklé z těchto sporů má nové nařízení řešit. Stanoví totiž, kdo má finanční kompenzaci (a další náklady vzniklé při projednávání sporu) investorovi platit – zda členský stát, nebo EU.

Zjednodušeně řečeno, platit by měl podle nařízení ten, kdo jednal způsobem, který přiměl investora k podání žaloby. Pokud bude původcem jednání členský stát, bude platit on, pokud instituce EU, půjde platba za EU.

Rozdělení finanční odpovědnosti má do určité míry chránit rozpočet EU. A to zejména před situacemi, kdy by z rozpočtu EU musela být hrazena přiznaná kompenzace a náklady prohraného řízení i tehdy, pokud by investor žaloval EU kvůli jednání členského státu. Investorům má rozdělení finanční odpovědnosti poskytnout vyšší právní jistotu a zajistit hladký průběh uspokojení nároků.

Investoři podle návrhu nařízení nesmějí být nepříznivě dotčeni případnou neshodou mezi EU a členským státem o to, kdo má finanční odpovědnost za prohraný spor nést. Tuto neshodu by bylo obecně řečeno nutné řešit podle zásad, které vyplývají ze Smlouvy o EU a z judikatury Soudního dvora EU, především podle zásady jednoty vnějšího zastupování a povinné spolupráce.