Tuto historku jsem sice neprožil, ale slyšel jsem o ní tolik vyprávět, že jsem téměř přesvědčen, že jsem byl jejím účastníkem. Co na tom, že se stala už dávno, častou absurditu rozvodových řízení a sporů o svěření dítěte do péče vykresluje i po letech.
Soudil se rozvod manželství. Na jedné straně obhajoval rozvádějící se manželku kolega z Karlových Varů, který byl proslulý tím, že v okamžiku nejvyššího rozrušení vždy zvedal ruku se dvěma vztyčenými prsty (něco na způsob italského cornuta). Na druhé straně byl tehdy ještě mladý plzeňský advokát, který zastupoval manžela. Problémem bylo svěření dítěte do výchovy, jelikož tatínek chtěl mermomocí chlapce vychovávat sám.
Případ soudila poměrně mladá soudkyně, která byla z celé věci značně otrávena. Nicméně oba advokáti se bili jako lvi, i když prakticky všem bylo jasné, že do výchovy nakonec kloučka dostane maminka.
Soudkyně vedla účastnický výslech zmíněného tatínka, a protože už neměla žádné dotazy, pustil se do otázek onen karlovarský advokát, který nebohého otce nenechal vydechnout. Ptal se ho na všechno možné a pomalu si ho připravoval na závěrečnou otázku, kterou zdůraznil vztyčenou pravicí se dvěma zdviženými prsty. Tato kardinální otázka zněla: „A co byste tomu chlapci uvařil?“
Otec se zarazil, přemýšlel, mlčel a do hrobového ticha v jednací síni se rozlehl divadelní šepot plzeňského kolegy: „K-a-š-i!“ Nebohý otec v rozčilení tuto nápovědu lehce přeslechl a tak znovu zaznělo: „KAŠI!“ To už advokát protistrany nevydržel, vyskočil a začal na soudkyni soptit: „Slyšela jste to, paní předsedkyně? Právní zástupce otce napovídá!“ Otrávená soudkyně řekla: „Já jsem nic neslyšela.“ To kolegu z Karlových Varů ještě více popíchlo a obrátil se na zapisovatelku: „To jste přece musela slyšet i vy!“
Soudkyně rázně učinila přítrž těmto výlevům se slovy: „Pánové, běžte si to vyříkat na chodbu, nemám náladu poslouchat vaše hádky!“ Jednání přerušila a strany se odebraly se svými právními zástupci před jednací síň. Plzeňský advokát naštvaně promlouval ke svému klientovi - nešťastnému otci: „Vy jste prosím úplně blbej. Tam můžete říct, co chcete! Můžete tvrdit, že mu uvaříte španělské ptáčky, guláš nebo pečenou husu, to je přece úplně jedno! Kdo to bude kontrolovat? A vy nejste schopen vypravit ze sebe jediné slovíčko.“ Otec zkormouceně přikyvoval a říkal: „Nezlobte se, doktore, já byl tak vyveden z míry, že jsem nevěděl, co mám říct.“
Po chvíli byly obě strany povolány zpět do jednací síně. Soudkyně se zeptala, jestli má někdo ještě nějaké otázky na otce, což ovšem karlovarský kolega nelibě nesl, vztyčil se a prohlásil: „Trvám na tom, aby byla zodpovězena má otázka, co by otec tomu nebohému chlapci uvařil.“ Soudkyně pohlédla na otce a řekla: „Tak už tedy odpovězte.“ Ten se dramaticky odmlčel, chvíli přemýšlel, a potom z něho vypadlo: „Kaši.“