Římský básník Quintus Horatius Flaccus pravil ve své knize satir, že „závistník hubne a chřadne, když sousedův blahobyt vzrůstá“. Na Čechy sedí tato ironická kritika lidských chyb stejně jako na jakýkoli jiný národ. Nebo snad dokonce víc než na jiné?
Nejsem sice příznivcem generalizace národních charakterů, nicméně na bonmotu, že k typickým rysům Čechů patří věčná nespokojenost, která se nezřídka proměňuje v závist, něco pravdy asi bude. Ostatně samotní Češi si podle průzkumů připisují z negativních vlastností nejčastěji právě závist. Krajánci, kteří žijí v různých zemích s pozitivnější náturou, dokonce často uvádějí jako zvláštní rys české povahy zálibu ve zvláštním otevřeném negativismu. Publicista Tomáš Krystlík napsal v jednom ze svých fejetonů, že typický Čech si nepřeje se mít stejně dobře, jako movitější soused, nýbrž chce souseda stáhnout na svou, nižší úroveň. Má-li soused kozu, typický Čech si přeje, ať sousedovi koza pojde.
Zákonodárci nám k Novému roku připravili zbrusu novou právní normu, která bude do jisté míry reflektovat i naše typické vlastnosti. Nový občanský zákoník (NOZ), který nabude účinnosti 1. ledna 2014, totiž zavádí zákonné termíny „svévole“ a „škodolibosti“.
V obecném slova smyslu „svévole“ znamená „zvůli“ a „škodolibost“ pak „zlomyslnost“. V právním slova smyslu představují dle důvodové zprávy k NOZ svévole i škodolibost kvalifikované případy vystupňovaného úmyslu, kdy svévole směřuje ke způsobení škody, zatímco škodolibost k osobě poškozeného. V prvém případě má tak škůdce svévolné potěšení z toho, že škodí, lhostejno komu, kdežto v případě škodolibosti má sice škůdce stejné potěšení, že škodí, tentokrát ovšem z toho, že působí škodu určité osobě. Ve výše uvedeném příkladu s kozou tedy sousedovi.
Oddávání se ať už svévolnému či škodolibému škození bude mít po Novém roce své praktické důsledky. Poškozenému bude totiž škůdce povinen nahradit nejenom obvyklou cenu poškozené či zničené věci, ale i tzv. cenu zvláštní obliby. Tou je mimořádná cena, která zohledňuje zejména osobní vztah poškozeného k věci, tedy nemajetkové aspekty. Vedle reparační funkce tak bude náhrada za poškozenou věc plnit i funkci satisfakční (popř. penální). Cena zvláštní obliby se bude určovat obdobným způsobem jako výše satisfakčních plnění za újmy ryze nemajetkové: výši určí a zdůvodní poškozený, a pokud na ni škůdce nepřistoupí, případně pokud se strany nedohodnou na narovnání, rozhodne o výši ceny zvláštní obliby soud.
Není však jisté, zda nová právní úprava postih typicky českého škodolibého (popřípadě svévolného) škození zabrání. Již slovutný Ciceron varoval dávné římské zákonodárce, řka: „čím více zákonů, tím méně spravedlnosti“. Důležité totiž není ani tak to, jaká všechna ušlechtilá a krásně znějící pravidla a principy si vtělíme do našich zákonů, jako spíš to, nakolik a zda vůbec se nějakými pravidly a principy chceme řídit. Pokud se pak rozhlédneme do naší dávné i méně dávné minulosti, nelze se ubránit určité obavě, že naplnění mohou spíše dojít slova českého velikána Járy Cimrmana: „Každý zbytečný zákon je zbytečný…“.