Dědická smlouva je smlouva, kterou zůstavitel povolává někoho za svého dědice a tato osoba ustavení za dědice přijímá, tedy souhlasí s tím, že se dědicem stane.  Zatím nevyzkoušenou novinkou je možnost dědickou smlouvou povolat k dědění jinou, třetí osobu. Podle některých výkladů tato možnost poslouží, pokud zůstavitel bude chtít povolat za dědice např. nezletilou osobu. Zásadní rozdíl oproti závěti je zřejmý – zatímco závěť je projevem vůle jediné osoby – zůstavitele, dědická smlouva je výsledkem jednání a dohody zůstavitele a budoucího dědice (pro zjednodušení budeme uvádět jen tento typ dědické dohody). Není proto divu, že kdybychom důvody dědění (tzv. tituly) seřadili od nejsilnějšího po nejslabší, dědická smlouva bude na pomyslném žebříčku nejvýše. Stejně jako do konce roku 2013, i od účinnosti nového občanského zákoníku mohou dědicové dědit z různých důvodů: někdo jako dědic z dědické smlouvy, jiný ze závěti nebo i ze zákona, a to v tomto pořadí.

To, že druhá strana je k dědění dědickou smlouvou povolána, nicméně neznamená, že se dědicem nutně stát musí. Takovému potenciálnímu dědici nadále zůstává zachováno právo dědictví odmítnout – nepřijmout (ledaže by se dědic výslovně v dědické smlouvě tohoto práva vzdal).

Jaké náležitosti musí dědická smlouva splňovat?

Na obsah i formu dědické smlouvy klade nový občanský zákoník (NOZ) vcelku přísné požadavky, a není divu. Právní následky této formy právního jednání jsou zásadní jak pro zůstavitele, tak dědice. Navíc, na rozdíl od závěti, dědickou smlouvu není možné jen tak změnit, doplnit či odvolat.  Pokud byste si chtěli dědickou smlouvu uzavřít nebo i změnit, bude třeba osobně navštívit notáře – dědická smlouva musí být sepsána ve formě veřejné listiny, tedy notářského zápisu. 

Ze zákona vyplývají i požadavky na obsah dědické smlouvy – tímto způsobem není možné rozhodnout o celém svém majetku, ale nejvýše o jeho třech čtvrtinách. Jedna čtvrtina musí zůstat „volná“, aby s ní mohl později zůstavitel naložit dle své jediné vůle, třeba i závětí a klidně vůči témuž dědici, se kterým uzavřel dědickou smlouvu. Pokud by dědická smlouva nesplňovala některé z předepsaných náležitostí, není vše ztraceno – na dědickou smlouvu by mohlo být nahlíženo jako na závěť.

Kdo může dědickou smlouvu uzavřít?

Dědickou smlouvu může uzavřít jen ten, kdo je zletilý a je k tomu dřívější terminologií způsobilý – po novém svéprávný. Možnost uzavření dědické smlouvy je dána i těm osobám, které jsou ve svéprávnosti omezeny, musejí však jednat se souhlasem opatrovníka. I když NOZ v této souvislosti nezmiňuje požadavky na druhou stranu dědické smlouvy – budoucího dědice, je otázkou, zda i potenciální dědic uzavírající se zůstavitelem dědickou smlouvu musí dostát stejným požadavkům z hlediska zletilosti a svéprávnosti, která však u něj nemají zřejmě takové opodstatnění, jako u zůstavitele. K uzavření či změně dědické smlouvy je třeba osobního jednání, tj. není možné za sebe poslat někoho jiného s plnou mocí.

Dědická smlouva mezi manželi

Dědickou smlouvu mohou uzavřít i manželé, a to i tak, že by se navzájem povolali za dědice. Dokonce je možné, aby tuto smlouvu uzavřeli i snoubenci. V takovém případě by ale smlouva nabyla účinků, až když by následně do manželství vstoupili. Zásadní otázka, která napadne  asi každého, se pak týká dopadu rozvodu na takovou dědickou smlouvu. Pokud by v dědické smlouvě nebylo uvedeno, že se rozvodem ruší, rozvod nebude mít na práva a povinnosti z dědické smlouvy žádný vliv. Zákon nicméně zohledňuje, že rozvod představuje zásadní změnou okolností, a proto dává stranám možnost domáhat se soudní cestou jejího zrušení.  

Omezení zůstavitele za jeho života?

Dědická smlouva je pořízením pro případ smrti, tedy „aktivuje“ se, až když zůstavitel zemře. Během svého života proto není zůstavitel v nakládání se svým majetkem z důvodu uzavření dědické smlouvy nikterak omezen, může se svým majetkem nakládat dle své libosti. Kdyby snad zůstavitel s majetkem nakládal způsobem, který by byl zcela proti smyslu smlouvy, měl by dědic možnost se dovolat neúčinnosti takového jednání. 

I když je dědická smlouva institutem, na který byli naši prarodiče zvyklí, je otázkou, zda a jak rychle se stane běžně užívanou součástí dědického práva. Není pochyb o tom, že jistým „lákadlem“ k užití dědické dohody může být její „absolutní přednost“ před jinými tituly. Na druhou stranu bude nutno vždy pamatovat na to, že život je velmi proměnlivý a může přinést zásadní změny v lidských vztazích, a původně uzavřená dědická dohoda se tak může v některých případech stát nežádoucí.