Smysl úpravy nepominutelných dědiců spočívá zjednodušeně řečeno v tom, že se z pozůstalosti musí vyjmenovaným osobám dostat stanovený díl, a to i kdyby na ně zůstavitel třeba v závěti zapomněl. V minulosti však nebyly nepominutelnými dědici pouze děti zůstavitele, ať nezletilé nebo již dávno dospělé, ale občanský zákoník pamatoval i na další osoby. Tak až do roku 1950 byla tato ochrana poskytována i manželu zůstavitele a ještě dalších čtrnáct let i jeho rodičům. Teprve v občanském zákoníku z roku 1964 bylo toto privilegované dědické právo zúženo pouze na potomky zůstavitele.  Těm se muselo dostat z pozůstalosti tolik, kolik činila jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona, pokud již nabyly zletilosti, nebo minimálně tolik, kolik činil jejich dědický podíl ze zákona. Tak například za situace, že zůstavitel jako vdovec vychovával sám svého jediného, dosud nezletilého syna, nemohl v rozsahu celé pozůstalosti dědit po jeho smrti nikdo jiný, než právě jeho nezletilý syn. To ani v případě, že by otec chtěl zaopatřit z pozůstalosti, byť i částečně, třeba své rodiče. Pokud otec v závěti zmocnil někoho jiného, považovala se taková závět za neplatnou.

NOZ přináší do koncepce nepominutelných dědiců dvě zásadní změny. Pokud je dědicem nezletilý, musí se mu nově dostat i při dědění ze závěti „minimálně“ tři čtvrtiny a nikoli celý zákonný dědický podíl, v případě zletilého dědice alespoň jedna čtvrtina namísto dříve požadované jedné poloviny. Vyjádřeno na výše uvedeném příkladu je tedy možné, aby otec o jedné čtvrtině pozůstalosti pořídil ve prospěch rodičů, zbylé tři čtvrtiny pak dostane nezletilý syn. Důvod pro uvedené snížení požadované povinné výše podílu u nezletilého dítěte zůstavitele je zřejmý již ze shora uvedené možnosti pořídit o části ve prospěch někoho jiného nežli nezletilého potomka. V případě zletilých dětí jde zpravidla o potomky, kteří jsou schopni se o sebe sami postarat, a není nutné, aby jim zákon garantoval přehnanou výši dědického podílu. Nic samozřejmě nebrání zůstaviteli, bude-li na tom mít zájem, aby formou závěti poskytl svému dítěti více, než by byla jedna čtvrtina jeho zákonného dědického podílu.

Druhou stěžejní změnou je, že nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, ale jen na peněžní částku odpovídající hodnotě jeho povinného podílu. Jinak řečeno potomkům může být vyplacen jejich podíl i v penězích. Pro stanovení povinného dílu se odhadne celková hodnota majetku v pozůstalosti. Tak v případě, že zůstavitel neměl žádné dluhy a současně vlastnil rodinný dům v hodnotě pěti milionů, byt za dva miliony a chatu na horách v hodnotě jednoho milionu korun, bude celková hodnota činit osm milionů korun. Bude-li chtít zůstavitel o tomto majetku pořídit závětí, bude za podmínek shora uvedeného příkladu možné, aby za závětní dědice povolal své rodiče v rozsahu jedné čtvrtiny z celé pozůstalosti, neboť tři čtvrtiny náleží podle NOZ nezletilému synovi. Pokud by zůstavitel povolal v závěti jako své jediné dědice své rodiče, je i taková závěť nově platným právním jednáním, nicméně rodiče budou povinni vyplatit z pozůstalosti synovi jeho povinný díl šesti milionů korun v penězích. NOZ samozřejmě nebrání dohodě, že synovi nebudou vyplaceny peníze, ale připadne mu rodinný dům a chata na horách v celkové hodnotě odpovídající jeho zákonnému podílu. Konečně je možné i to, aby všechen svůj majetek přikázal jako dědictví rodičům s tím, že jsou povinni jako odkaz vydat synovi rodinný dům a chatu. 

Ze shora uvedeného sice vyplývá, že nepominutelní dědicové nebudou na svých právech zkráceni ani v případě, že na ně zůstavitel zapomene, zůstaviteli však lze v každém případě doporučit, aby práva nepominutelných dědiců již v závěti respektoval a nezapomínal na zákonnou úpravu.