V zásadě platí, že každý má splnit to, k čemu se zavázal. V reálném životě ale můžou nastat tak zásadní změny, že není rozumné po smluvních partnerech očekávat, že své závazky splní. Nový občanský zákoník (NOZ) tyto situace výslovně řeší. Na jednu stranu umožňuje reagovat na nepředvídané situace, na druhou stranu tím také může dostat smluvní partnery do nejistoty. Zákonnou úpravu lze smluvně upravit dle domluvy stran; je ovšem nutné na ni myslet dříve, než nečekaná situace nastane – později může být až příliš pozdě.
Starý občanský zákoník, účinný do konce roku 2013, se zabýval možností změny okolností pouze v souvislosti se smlouvou o smlouvě budoucí. Vedle toho jsme dříve byli v souvislosti s nečekanými změnami zvyklí na úpravu zániku smlouvy (v pojetí nové terminologie „zániku závazku“). Tato právní úprava se ale uplatnila pouze v krajních případech, pokud se plnění, nebo jeho část, stalo nemožným. Dle judikatury mohlo jít o situace, kdy se například staly pronajaté nebytové prostory během trvání nájemní smlouvy nezpůsobilými ke smluvenému účelu užívání v důsledku odpojení dodávky energií (které již nebyly obnoveny). Soudy ale opakovaně konstatovaly, že „nemožnost“ musí být následná, objektivní a nezávislá na osobě nebo na vůli dlužníka. Vyloučena byla proto tzv. hospodářská nemožnost plnění, kdy je možné závazek splnit, ale za ztížených podmínek, například s většími náklady.
Vedle toho ve vztazích mezi podnikateli zákon upravoval situace, kdy došlo v důsledku podstatné změny okolností ke zmaření základního účelu smlouvy, který v ní byl výslovně vyjádřen. V takovém případě měla dotčená strana právo od smlouvy odstoupit. Samozřejmě nešlo a ani nadále nejde sjednat smlouvu ohledně plnění, které je nemožné od počátku.
Pokud chtěly mít smluvní strany dříve nějakým způsobem ošetřené riziko změny okolností, musely si to zvláště ujednat, případně dané plnění pojistit. Ve smlouvách se zahraničním prvkem se také nabízela volba jiného práva nežli českého, protože mnohé právní úpravy „změnu podstatných okolností“ obsahují.
Jde to, ale s obtížemi
To se od 1. ledna 2014, kdy začal být účinný NOZ, změnilo. Ilustrujme si to na výrobci zboží, který specifickou surovinu pro své výrobky dováží ze zahraničí. Může se například stát, že v důsledku vojenského konfliktu dojde k několikanásobnému zvýšení ceny vstupní suroviny. Pokud již uzavřel s odběrateli smlouvy ohledně tohoto zboží, může v podstatě svůj závazek nadále splnit a zboží dodat, bude to ale pro něj ekonomicky zničující a odběratelé získají zboží v mnohem vyšší hodnotě, nežli zaplatili. Co s tím? Od 1. ledna 2014 by tato situace mohla být „kryta“ speciálním ustanovením NOZ o podstatné změně okolností.
Je důležité upozornit, že příslušné ustanovení směřuje na skutečně omezený okruh případů. Již samotná důvodová zpráva k NOZ vylučuje jeho použití na případy prostého vývoje ekonomiky a trhu nebo běžného podnikatelského rizika. Podmínkou proto je, že po uzavření smlouvy nastane hrubý nepoměr mezi plněními stran, a to z důvodu změny, kterou dotčená strana nemohla předvídat ani ovlivnit.
Pokud jsou všechny zákonné podmínky splněny, má strana, které se změna dotkla, právo se domáhat obnovení jednání o smlouvě. Pokud smluvní partner úpravu smlouvy odmítá, nebo se strany nedohodnou, může se kterákoli z nich obrátit na soud, který může smlouvu změnit, nebo i zcela zrušit. To by ale mělo být nejzazší řešení. Motivací ke kompromisu by pro strany mohlo být i to, že v případě, že o osudu jejich smlouvy bude rozhodovat soud, není jejich návrhy vázán. Může se tedy stát, že nakonec bude smlouva uzavřena tak, jak si vlastně nepřál nikdo. Zákon výslovně stanoví, že není možné z důvodu změny okolností plnění jednostranně odložit, a také je možné dovodit, že nelze ani od smlouvy odstoupit, jak tomu bylo ve stanovených případech doposud. Pro úplnost je nutné říct, že tato úprava je pro strany závazná, není-li ujednáno jinak ve smlouvě.
Co ujednat ve smlouvě?
Pokud smlouva o podstatné změně okolností mlčí, uplatní se výše popsaná zákonná úprava. Jednak je to pro příznivé pro toho, na jehož straně by taková změna vznikla, zároveň to ale také znamená, že smluvní partneři jsou pořád v určité nejistotě, protože nemůžou s jistotou vyloučit, že k této situaci u druhé strany nedojde. Zákon výslovně umožňuje, aby strany použití tohoto ustanovení vyloučily, a to například formulací, že „prodávající (nebo jakákoli jiná smluvní strana, případně obě) přebírá na sebe nebezpečí změny okolností.“ V takovém případě se uvedená pravidla neuplatní a dotčená strana bude muset svůj závazek splnit.
Nelze obecně říct, kdy a pro koho bude ustanovení o vyloučení změny okolností ve smlouvě výhodné. Vždy bude totiž nutné zkoumat okolnosti daného případu: Jste ten, kdo plní nebo za zboží či služby platíte? Hrozí vám nějaké riziko? A druhé straně? Jak vám na plnění záleží? Máte na něj navázané další obchody? Otázek, nad kterými se potenciální smluvní partneři musejí během jednání zamyslet, je skutečně mnoho.