Náklady soudního řízení neboli náhrada za soudní poplatek a náhrada za odměnu advokáta podle advokátního tarifu jsou obecně přiznávány tomu účastníku, který měl plný úspěch ve věci. Stále častěji se však i ti neúspěšní dovolávají, aby soud těm úspěšným náhradu nákladů nepřiznal. Proč tomu tak je a za jakých podmínek vlastně straně, která soudní spor vyhrála, nemusí být přiznána náhrada nákladů řízení?
Všechno začalo u několika rozhodnutí Ústavního soudu, který rozvinul následující myšlenku: v případě formulářových žalob (typicky se jedná o platební rozkazy), v některých bagatelních sporech (tzn. ve sporech ohledně částky nižší než 10 tisíc Kč) a tam, kde účelem nebylo poskytování právního zastoupení, ale „parazitování“ na drobných pohledávkách (jednalo se například o společnosti, které skupovaly pohledávky dopravních podniků, vzniklé na základě pokut z jízdného, a tyto potom hromadně vymáhaly), nebyly náklady na právní zastoupení těchto společností vynaloženy k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a tudíž přestože měly plný úspěch ve věci, náhradu nákladů jim nepřiznal.
K těmto rozhodnutím je třeba připočíst další nálezy Ústavního soudu, ve kterých soudci došli k závěru, že orgány státní správy mají k výkonu právních agend právní odbory, ve kterých zaměstnávají odborné pracovníky, a mají tedy dostatečný odborný aparát, aby se před soudy mohly nechat zastupovat svým zaměstnancem. Proto by mělo být zastoupení orgánu státní správy, resp. státu advokátem spíše výjimkou.
Ze všeho, co bylo uvedeno, by se mohlo dohromady zdát, že možnost nepřiznat náhradu nákladů řízení úspěšným stranám sporu lze vykládat velmi široce. A to dokonce tak, že by se tato varianta měla v určitých případech vztahovat i na soukromé subjekty, zejména banky či pojišťovny. Konkrétně tak nedávno argumentovali neúspěšní účastníci iniciativ za tzv. vrácení bankovních poplatků, podle nichž měly pojišťovny či banky dostatečné personální vybavení, a jejich zastoupení v předmětných věcech advokátem tak bylo neúčelné.
K vyjasnění došlo v rámci nedávného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten dovodil, že nelze obdobně poměřovat postavení státu se soukromou právnickou osobou (v daném případě pojišťovnou) a není zde důvod, přestože daná soukromá osoba může disponovat zaměstnanci dostatečně právně vybavenými, aby se nemohla dát zastupovat ve věci advokátem. Soud by dle Nejvyššího soudu neměl takto vybavené soukromé osobě přiznávat náhradu nákladů řízení jen v případech, kdy by bylo prokázáno, že se jednalo o zjevné zneužití práva dát se zastoupit.
Lze tak doufat, že popsaný „nešvar“ neúspěšných účastníků řízení bude alespoň potud zastaven. Nechat se totiž zastoupit advokátem v soudním řízení je projevem jednoho ze základních lidských práv. „Ekonomicky silným“ právnickým osobám tudíž nemůže být bezdůvodně odejmuto.