Zákon o obchodních korporacích (ZOK) upravuje několik nových úpadkových deliktů, které mohou eventuálně velmi významně ovlivnit život členů orgánů „upadnuvší“ obchodní korporace. Jedná se zejména o povinnost vydat prospěch ze smlouvy o výkonu funkce, jakož i případně jiný prospěch, který od obchodní korporace člen jejího orgánu (pozor, nikoli pouze statutárního orgánu!) obdržel za období 2 let před právní mocí rozhodnutí o úpadku („delikt 1“), nebo o ručení členů statutárního orgánu obchodní korporace za splnění jejích povinností („delikt 2“). Účelem této právní úpravy je patrně přispět k zamezení úpadků obchodních korporací a v případě, že k nim dojde (jakože v mnoha případech jim ani nelze objektivně zabránit), tak za splnění níže uvedených podmínek navýšit výnosy insolvenčního řízení „z kapes“ členů orgánů obchodních korporací.

Aby se členové orgánů obchodní korporace zprostili případné odpovědnosti, mají povinnost dokázat, že v souladu s péčí řádného hospodáře učinili vše potřebné a rozumně očekávatelné k odvrácení úpadku. Jestli si právě v duchu říkáte, že by dokazování v tomto smyslu mohlo být poněkud složité, ano, vaše myšlenka je správná.

Ze všeho nejdříve však musí být splněny zákonem stanovené podmínky. Za prvé musí z povahy věci dojít k rozhodnutí soudu o úpadku obchodní korporace, dále musí být prokázáno, že členové orgánu věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku a – jak již bylo zmíněno výše - neučinili v rozporu s péčí řádného hospodáře vše potřebné a rozumně předpokládatelné za účelem odvrácení úpadku. U deliktu 1 je specifická podmínka podání insolvenčního návrhu ze strany věřitele, přičemž člen orgánu obchodní korporace musí být následně k vydání prospěchu přímo vyzván insolvenčním správcem. V případě deliktu 2 není rozhodné, kým byl podán insolvenční návrh předcházející úpadku obchodní korporace, návrh k soudu však může kromě insolvenčního správce podat také kterýkoli věřitel upadnuvší obchodní korporace.

Dojde-li tedy k úpadku obchodní korporace, lze s jistotou počítat s výzvou insolvenčního správce k vydání prospěchu, popřípadě s návrhem insolvenčního správce či věřitele, aby soud rozhodl, že člen statutárního orgánu ručí za splnění povinností upadnuvší obchodní korporace. Co se splnění dalších podmínek týče, vědomost o hrozícím úpadku by členové orgánů – za předpokladu, že jednají s péčí řádného hospodáře – ve valné většině případů měli a mohli mít. Se splněním této podmínky je tedy třeba apriori počítat. Podání (preventivního) dlužnického insolvenčního návrhu by vyřešilo pouze delikt 1, neochránil by ale už člena statutárního orgánu upadnuvší obchodní korporace před deliktem číslo 2.

Proto je třeba na závěr členům orgánů obchodních korporací doporučit, aby s vědomím výše uvedeného v případech, kdy budou se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že obchodní korporace nebude schopna řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků, nejen činili vše potřebné a rozumně očekávatelné k odvrácení úpadku, ale také si přizvali k dalším podnikatelským a právním krokům kvalitní odbornou pomoc a vedli si údaje a podklady o takových počinech, aby byli posléze schopni odpovídajícím způsobem prezentovat své jednání vůči insolvenčnímu správci, věřitelům a především soudu, a případně doložit, že opravdu učinili veškerá potřebná opatření, která se od nich zároveň dala rozumně očekávat.